Pocítila jsem potřebu všem chlapům ve svém okolí dokázat, že mé poznámky o špatnosti jejich jízdy, byť z pozice spolujezdce, nejsou scestné a tak jsem se pustila do dalšího studia. Tentokrát silničního provozu. Sice jsem autoškolu plánovala na později, ale poté, co k nám vtrhnul majitel autoškoly, že právě dnes otvírá kurz, začal hloubat červík pochybnosti, že bych do toho mohla praštit už teď. Jsem člověk vesměs nerozhodný a tak ani nevím, co mě to popadlo, ale po skončení úmorného vyučování ve škole jsem během pár minut seděla zase v lavici, zase ve škole, ale nikdo po mně nechtěl latinské názvy svalů ani rok podepsání jakéhosi paktu. Tady šlo o něco úplně jiného. Začala jsem se učit značky, vyhlášky a různá pravidla. Jo, je fakt, že půlku z nich jsem neznala a druhou po těch 3 hodinách, co jsem zatím absolvovala, ani neznám, ale to přijde. Věřím tomu.

Hned víkend po první hodině jsme s přítelem sedli do auta s tím, že je ostuda, abych se neuměla ani rozjíždět, že se to musím rozhodně naučit a šlo se na věc. Už jen sedět na opačné straně vozu je zajímavý zážitek. A co teprve se pro bezpečnostní pásy natáhnout na levou stranu (což jsem si poprvé samozřejmě neuvědomila). Princip točení volantem mi byl znám už z dob mateřské školky, kdy jsme si hrávali na autobus, ale pedály a kontrolky byly španělská vesnice (a některé stále jsou). No, přítel se posadil na místo spolujezdce a připoutal se. Zdárně jsem za jeho návodu nastartovala a pokyn zněl jasně: rozjeď se. No... Byla ve mně malá dušička, ale když se mám rozjet.... Povoluji spojku, přidávám plyn a jééé, jedu! "Přidej jinak ti to zdechne!", slyším. Ok, silou dupnu na plyn. Hlavou mi běží, že to jsem asi neměla dělat. Krajina ubíhá podezřele rychle a můj spolucestující něco křičí, ale co? "Zastav! Zastav!" Dupnu (jo, bez spojky) na brzdu. Stojíme. Otočím hlavu a vidím přítele, jak se rychle odepíná, vystupuje z vozu a zhluboka dýchá. Má v očích smrt... Dostávám záchvat smíchu... Bylo to úžasné. Skvěle vzrušující! Mám nepopsatelnou radost! Rozjela jsem se, jela a zastavila. Úplně sama. Je jedno jak, ale jo! Po uklidnění pokračujeme. Už to jde lépe. Smějeme se, bavíme a myslím, že právě tento zážitek nás i sblížil.

K dnešnímu dni za sebou mám už i 2 oficiální "jízdy" v autoškole s instruktorem. Moc nestíhám sledovat značky, zato vím, kdo známý šel po chodníku. Nestíhám sledovat zrcátka, ale s instruktorem si skvěle pokecám. Chápu, že dělám chyby, ale chci na nich pracovat.