Rozkol dne a noci zračí se v mých očích,
 na křídlech větru, unášen vstříc konci.
  Avšak, nemíním býti pouhou loutkou lásky,
   naslouchat slovům té plavovlásky,
    hladí tě, líbají tě, sají z tebe zbytky vzdoru,
     víš však, že jsou otrávená, plná moru.
     Není jediným květem na louce krásy,
      Vím, že pro mě není spásy. Je má poslední.

Na cestě mezi skalisky, doprovází mne listí plné barev života.
 Nelítostný vítr mi jimi ukazuje cestu a otcovsky,láskyplně si hraje s mými vlasy.
  Slunce pomalu uléhá k spánku a noc přibíhá mílovými kroky.
   Drama na obloze, chaos uvnitř.
    Chci ze sebe strhnout plášť slz, mít sílu
     pro cestu zpět však nemám víru.
      Život mi jde v patách a snaží se mne zachytit,vysmekám se a utíkám,
       paže slunce ozařující útes se vzdalují mému kroku.
        Laskám čas, hraji si s ním, hltám ho plnými doušky.

Temná tvář noci udeřila na můj útes,
 Nespoutanost mořských vln,hladících se mne volají k sobě,cítím prázdno.
  Nevyslovená pravda se vede za ruku s milosrdnou lží,
   Člověk je nástrojem, výmyslem přírody,stavící se proti ní,
    nemá právo brát život do vlastních rukou.
     Je jen součástí velké hry dne a noci. Cítím že dnes tomu bude jinak.

Přetvářka lásky mne dovedla až sem,
 Nemilosrdně se mnou smýkala,jen si brala,
  Netoužím ji opět držet ve svých rukou, je nestálá.
   Laskavost a něžná slova neúprosných vln mi stále více znějí jako rajská hudba.
    Nechávám se strhnout proudem duší čekajících na příchod luny.
     Srážejí mne ze skaliska do náruče milosrdnosti. Letím. Je konec.

První sluneční paprsky laskavě hladí probouzející se zemi,
 suší slzy na tváři muže sedícího na špičce útesu.
  Noc prohrála svůj boj. Život zvítězil. Protentokrát.