proč si v našich bezvýznamných životech tak často připadáme výjimeční?jen souhra náhod(ale to se můžeme konečně dopídit) zavdala možnost zažehnout svíci našich životů ve velkém světě, zotročeném naším druhem. ti druzí jsou pro nás bezvýznamní, se všemi svými city, řečmi a vším co po nás chtějí.po našem korálku na náhrdelníku vesmíru chodí tolik stejných jako my, že někdy...co jen někdy, skoro neustále na sebe hledíme jako na zrnko písku pouště. ALE. proč si myslíme, že oni nepřemýšlí jako my? že jsou nižší druh oproti nám, tolik silným s našimi vědomostmi a citovým firewallem nastaveným na disable. vnímáme všechno co se děje kolem nás mnohem více než ten ubožák co s námi sedí v kupé a nazdařbůh hledí do země. copak nevidí tu krásu venku? podívej strom, louka, slunce zapadá...tak přece CIŤ! ale očividně nad tebou již vyšla luna, ozařujíc cestu v tvé šedi. já cítím! já vím a přemýšlím! to vy jste jen figurky poskládané mně do cesty v mém příběhu...všichni tak bezstarostní, spěchající, nestarající se...nevidí, že naše nitra jsou v spalována v ohni, zažehovaném každým krokem toho, na co se díváme v zrdcadle...ale počkat...co když přece jen také cítí? jsou stejní jako my? co když nebylo žádné bahno, ze kterého jsme se s vypětím všech sil zvedli,a přitom oni v něm zůstávajíce, hladíc si své ego...netušíme to, ta nevědomost je přímo mrazivá...copak nikdo nevidí jak křičíme do světa, osamoceni, litující svých činů...ale nestrachujme se, vítr stejně jednou naše svíce zhasí...

(ze zápisků přecitlivělého zrnka)