Přečteno: 2568

Přežití je hodně o samotě. A ikdyž se bude jednat o skupinu lidí, kteří se snaží přežít nějakou přírodní katastrofu, či o zajatce uníkající ze zajetí, vždy to bude o jednom každém člověku jehož chování rozhodne, zda-li přežije, anebo se stane další obětí.

A tak zatímco různé nástroje na přežití jsou často vymýšleny lidmi, kteří se do podobných situací nikdy nedostali, skutečný klíč k přežití nespočívá v těchto pomůckách a nástrojích, ale v nastavení mysli každého člověka. Dokonce existují různé kurzy přežití, které většinou zvýrazní jeden určitý aspekt přežití (v tom lepším případě) a na něm (po)staví celý kurz. Například jak přežít v lese / na poušti / ve vodě, apod. Zcela jistě se jedná o velmi přinosné znalosti a schopnosti. Psychická stránka, metodické zvyšování odolnosti je však často přecházena jen krátce, protože se jaksi předpokládá, že člověk, který umí rozdělat oheň v lese a ulovit si jídlo, zvládne již vše. Jenže tu je problém se samotou, ztrátou motivace dál pokračovat (například díky zranění), absencí jasného plánu (o všechny jsem přišel), vzrůstajících pochybách o sobě samém (dokážu to?), atd. A přesně o tom bude (nejen) tento cyklus článků. Zpočátku vám to bude možná připadat nudné, protože je potřeba se seznámit s nezbytnými termíny, ať si všichni rozumíme a používáme stejnou terminologii. Nicméně pokud vydržíte, odměnou vám bude objasněná problematika i psychologické metody nutné k přežití. A to už za to stojí, že? A pokud vás toto téma zaujme, pak už teď vám mohu slíbit, že pouze u teorie nezůstane, protože se rozjíždí velmi zajimavá spolupráce se skutečnými odborníky na tuto problematiku. Je na co se těšit.

Obecně rozdělujeme lidi na ty, kteří se v rámci výkonu svého povolání dostávají do rizikových situací, anebo na ty, kteří se z těchto rizikových situací takového člověka najít a zachránit (např. záchranáři). Ti všichni vám potvrdí nejčastější důvod, proč zachraňovaný člověk nakonec nepřežil, ačkoliv přitom byl již velmi často "co by kamenem dohodil" od záchrany, jak si později ukážeme na skutečných případech....Vše je totiž v hlavě. Vaší hlavě.

Podobně jako v teorii sebeobrany, kde rozlišujeme fáze konfliktu na před-konfliktní, konfliktní a po-konfliktní fázi, i zde existuje jisté rozdělení.

Rozdělení na fáze v rámci psychologie přežití se tedy, podobně jako v sebeobraně, rozlišuje dle doby před samotnou katastrofou. Katastrofou je zde míněna jakákoliv negativní událost, která může být přírodního (tornádo, sopka, povodeň, požár) nebo lidského původu (teroristický útok, uvěznění, vražda blízkých, těžká dopravní nehoda, zabloudění v horách či na moři, apod.).

Studie lidí, kteří se dostali do katastrofy, totiž ukázala, že tito lidé reagují dle určitého, předem jasného vzorce. A co je také důležité – tento vzorec chování je přenositelný i na různé jiné typy katastrof, ať už se jedná o požár v mrakodrapu, na lodi či na diskotéce, zemětřesení, tornádo, apod.

V rámci psychologie přežití tedy rozlišujeme následující fáze:

    Období před katastrofou
    Období ohrožení
    Období varovných signálů
    Období katastrofy
    Období reakce během katastrofy
    Období post-traumatické

Pojďme si nyní jednotlivé fáze blíže vysvětlit:

Období před katastrofou

V této fázi lidé poznávají, že v místě jejich pobytu existuje jisté riziko například přírodní katastrofy. Uvědomují si, jak jim to může ovlivnit jejich pobyt či dokonce život. Například pokud pojedete do zahraničí v době monzunových deštů, velmi pravděpodobně (minimálně) zmoknete. Pokud se vydáte do oblasti s velkou kriminalitou, je zde dosti vysoké riziko, že budete minimálně okradeni. Pokud se vydáte na jachtě kolem východního pobřeží Afriky, je zde jistá pravděpodobnost, že budete přepadeni somálskými piráty. A pokud se vydáte například do Pákistánu, je zde velké riziko, že budete (minimálně) uneseni militatními islámskými skupinami. Takže krátce řečeno – pokud někam jedu, seznamuji se nejen s krásami té které destinace, ale i s případnými riziky.

Období ohrožení

Z psychologického hlediska stav ohrožení vzniká v okamžiku, kdy je zde riziko, že se ta která katastrofa již může stát. Co je však zajimavé, je fakt, že velmi častá reakce lidí v této fázi je...pasivita. Není potřeba dodávat, že tento přístup je asi nejméně optimální v porovnání s aktivní přípravou (naplánování únikové trasy, zajištění dopravy či ochrany, apod.). Velmi často lidé prostě odmítají uvěřit, že by se to mohlo stát právě jim. Klasickým příkladem je například požár v domě. Ačkoliv statistiky jsou na internetu běžně dostupné, kolik z nás má doma nainstalovaný a funkční kouřový hlásič?

V květnu roku 1902 vybuchla na karibském ostrově Martinik sopka Mount Pelee. Předtím se objevilo dostatek varovných signálů, že se tak stane. Dokonce se vědělo, že jde o činnou sopku. Již měsíc před výbuchem sopka začala chrlit popel a na ostrově se objevovaly menší zemětřesení. Pouze několik málo lidí se začalo obávat, ale tito se stali ihned předmětem zesměšňování a to dokonce i na veřejnosti v místních novinách. Postupně se situace zhoršovala tak, že lidé již museli chodit s vlhkými kapesníky přes ústa a koně na ostrově začaly umírat na otravu plyny uvolňující se ze sopky. Několik lidí se i přes velký posměch svých sousedů nakonec rozhodlo z ostrova odjet. Osmého května pak sopka vybuchla plnou silou a pohřbila....30.000 lidí....

Čím to je, že přestože lidé vidí a slyší varovné signály, odmítají přijmout aspoň základní opatření pro zvýšení své bezpečnosti? Proč toto vše nakonec ignorovali? Jaké psychologické faktory ovlivnily jejich rozhodnutí, čímž ohrozili nejen sebe, ale i své blízké?

Velmi často je to individuálním subjektivním vnímáním rizika a samozřejmě i vlivem okolí na konečné rozhodnutí něco podniknout v rámci prevence.

Pokračování příště

Zdroj: Survival Psychology, John Leach, 1994, Macmilian Press Ltd., ISBN:0-333-51855-1

Jarda Kolcun

FAST Defense Instructor

TacFit Field Instructor

/