Tak tahle zkušenost, to bylo opravdu někdy once upon a time, ještě dávno před průzkumem nr.1, teď už takové blbosti nedělám :) no ale snad vás to pobaví.

Takže jednou mě při průzkumech lesa napadlo, že by stálo za to prozkoumat takovou jednu zvláštnost, pokud je mi známo jedinečnou v celém širém okolí, a to jílovou průrvu. Fakt docela monumentální, pěkně ve stínu hustého stromoví, které bujelo na jejím horním okraji, co říct, byla by to pěkná fotka... :)

Předem mám rozmyšleno, že pohorky protentokrát nechám doma a na světlo se zase po dlouhé době podívají gumáky. Nemůžu se dočkat, až tam zase půjdu a zjistím, kde ta průrva končí. Bohužel, nejbližší příležitost se naskytla po jakési narozeninové oslavě. Takže si to do toho bahýnka hasím v poněkud svátečnějším úboru, sice v gumákách, ale za to mám na celou akci jenom necelou hodinu, včetně cesty tam a zpátky. S sebou beru ještě svého psa, z důvodů lepšího pochopení následujících událostí uvádím, že má v kohoutku asi 35 cm (takže docela malý; sice houževnatý a vytrvalý, ale nějaké extrémní silové výkony po něm chtít nemůžu).

Takže jsme u průrvy. První asi dva metry to jde :) a pak se horko těžko protahuju, začíná to být poněkud úzké, není kam šlápnout a nezapomeňte, že si nesmím zmastit svůj vzácný oděv. Jestli vás zajímá, co se děje s milým psíkem, tak ten stojí dva metry nade mnou na okraji průrvy a ožírá tam nějakou trávu.

Po osmi metrech se přede mnou otvírá maličká kotlina s asi čtyřmetrovým strmým okrajem. Mělo by to jít vylézt - no zpátky nepůjdu. Vodítko se nahoře zamotává do výhonků nějakých stromů a pes stojí a tváří se spokojeně.

Držím se za kořeny stromů, které prorůstají svahem, jednou nohou stojím v jakési díře, druhou jen tak komíhám ve vzduchu a medituju nad tím, co použiju jako další stup. Inspirace nepřichází. Pes stojí nahoře a evidentně by rád pokračoval v cestě.

Podařilo se mi teda o kousek postoupit, ale pak se se mnou zemina utrhne, nohy kloužou dolů a drží mě jenom ruce. Docela záběr na břišní svaly. Když se pohyb zastaví, hledám adekvátní nadávku, spouštím se zpátky na místo startu a kontroluju škody. Nevím jakým zázrakem, na oblečení není jediná šmouha.

Zkouším to znova. Dostávám se na nejvyšší bod za celou tuhle akci, ale dál cesta nevede - kořenů se nedostává a hlavu mám ještě půl metru pod okrajem.

Stojím.

Pořád stojím.

Stále ještě stojím (visím?) na tom samém místě, nevím jak dlouho už, nahoru to nejde, ale dolů taky ne! Začíná to být poněkud nepříjemné a plán na záchranu je nejasný.

No nic, tak musím nahoru. Pořád držím psa. Co teď s ním? Popadnu trs suché trávy, vodítko kolem něj symbolicky zaplantám a urputně doufám, že se nikde nezjeví žádný bažant, kterého by moje bojovná fenka ráčila pronásledovat. To by byl konec toho trsu i můj - pronásledovat psa po širých luzích a hájích je poměrně náročný sport a stejně tak náročné je vyřešit, co s případnými štěňaty. Tak dál. Chytám se podezřelých kořínků a pochybuju, že mě to udrží, no ale co mám dělat. Povylezu, jednu nohu natáhnu přes okraj, lehnu si a vytáhnu i tu druhou.

Jsem štěstím bez sebe. Odmotám vodítko (kupodivu) stále přítomného psa, na oblečení překvapivě neshledávám nejmenších škod a dokonce vím, kam vede ta těžce dobývaná průrva.

Nicméně - na mých dalších průzkumech tato stezka uplatnění asi nenajde. Je to skoro škoda, nemyslíte? :)