19. 11 2009 | 16.58
Život po smrti
27.kapitola
Zvedla se z mé postele, že už opravdu půjde, ale já jí ještě chytil za ruku a znovu zastavil. ,, Počkejte. " Zase jsem jí ruku pustil, aby necítila, jak se mi ta má třese a ona si sedla zpátky. ,, Copak se děje? Potřebujete něco? Je vám něco? " Sahala mi na čelo, ale já jí zastavil a vysvětloval. ,, Jsem v pořádku. Nic mi není, tedy .. kromě toho, že .. mám špatné svědomí. Musím se vám omluvit. " Nadzvedla obočí ,, Za co? " Taky jsem si sednul a zatímco mi červenaly tváře studem, jsem povídal. ,, No .. musím se .. chci se omluvit za všechny ty věci, za ty ošklivé věci, co jsem řekl tam dole. Když jsme .. když jsme byli u .. u .. " ,, Vím, co myslíte. "Přispěchala mi na pomoc, když mi zas začalo být do pláče. Pohladila mě po ruce. ,, Nemusíte se vůbec omlouvat. Ve vaší situaci bych jednala stejně, možná ještě hůř. Zasloužila jsem si to. Není nic, za co byste se musel omlouvat, vážně. " Mrkla na mě a usmála se. Byl jsem moc rád, že to takhle dopadlo.
Položil jsem si hlavu na polštář a díval se na ní. Tolik se mi líbí. Zvlášť, když se usměje a její plavé delší vlasy jí padají do obličeje. ,, Na co se tak díváte? " podivila se a vytrhla mě tak z mých myšlenek. Rychle jsem vyhrkl. ,, Na nic. " a uhnul pohledem.
,, Měla bych už jít, je pozdě a vy už nebudete mít volno, čeká nás ráno práce. " ,, To nevadí, teď jsem toho naspal až dost. " ušklíbl jsem se při vzpomínce na to, jak zbytečně jsem ty tři dny promrhal. A taky mi na mysl vytanula vzpomínka, proč jsem to volno vlastně dostal. Isabel mě zase překvapila tím, jak odhadla, na co myslím. ,, Nebuďte smutný. Bude to dobré. " Povzdychl jsem si ,, Myslíte? Já .. mám docela strach. Nechci přijít o vzpomínky. " Začaly mě pálit oči, jak se mi do nich vkrádaly slzy. Isabel byla pohotová a hned mi je otřela. ,, Nebojte se, nesmíte si vůbec připustit, že by se to mohlo stát a neudělají to. Jen jim nesmíte k tomu dát záminku. Michaeli .. já vím, že to bude asi těžké, ale musíte si uvědomit, že i když je navštívíte, oni vás neuslyší ani neuvidí. A kdybyste tam šel, zase byste se jen zbytečně trápil a mohl tím přijít o to nejkrásnější, co vám na ně zůstalo. Svoje vzpomínky si musíte střežit. " Když mi to takhle říkala, znělo to snadně, ale bude snadné to vydržet?
Přemýšlel jsem, jak to udělám, jak se donutím, aby mě to nelákalo je navštívit, kdybych byl zas někde poblíž. A přemýšlel jsem a přemýšlel .. a pomalu se propadal do snů. Ještě než jsem tvrdě usnul, zaslechl jsem Isabel. ,, Dnes jste měl dlouhý den, hezky se vyspěte. " Potichu jsem zamumlal ,, Dobrou. " a během chvíle už o sobě nevěděl ..
V dalších dnech jsem byl neustále pod dohledem. Když měl zrovna některý starší anděl volno, pozoroval mě, jestli jsem v pořádku a nepropadám náhodou hysterickým záchvatům a já nevím co všechno ještě. Hrozně mě to rozčilovalo. Isabel se mě snažila všemožně rozveselovat. Pořád mi něco povídala, aby odvedla mou pozornost od těch slídilů, ale nepomáhalo to. ,, Isabel, nemusíte se namáhat. Dokud mě bude pořád někdo sledovat a zkoumat, nebudu mít lepší náladu. Vždyť si to zkuste představit. Pořád mě pozorují a rozebírají mezi sebou všechno, co udělám. Mám strach na rodinu jen pomyslet, aby si toho náhodou nevšimli a nevyložili si to tak, že se tím pořád zabývám a že bude lepší mi je vymazat z hlavy. Nechci o svoje vzpomínky přijít. Co by se mnou pak bylo? Kdo bych byl? " Opakoval jsem jí to několikrát denně, až se sám divím, že byla ochotná to pořád poslouchat.
Někdy mě kontrolovali i při práci. Nejhorší to bylo, když mě dostal na starost Chris. Nemá mě rád a já jeho taky ne. Tváří se, jako by věděl všechno nejlíp a že my jsme úplně neschopní. Strašně se před ním snažím být takový, jak si přejí. Ale dává mi pěkně zabrat.
A já mám zrovna takovou smůlu, že mě hlídá třikrát častěji než ti ostatní. Má snad pořád volno. Třeba jako dnes.
a nezapomeňte na mě s komentářkama :-)