20. 02 2010 | 21.15
Život po smrti
122.kapitola
Zamotaný do peřiny jsem se s výkřikem probudil, zrovna když ke mně vyšel Ted. Zarazil se ve dveřích a pozvedl obočí. ,, Jsi v pohodě? " Protřel jsem si oči a usmál se. ,, Jo .. jen špatný sen. Copak potřebuješ? " ,, No vlastně nic. " rozhodil rukama. ,, jen se nudím, tak jsem se přišel zeptat, jestli třeba nemáme nějakou práci. " vysvětloval mi, zatímco já jsem se snažil vymotat nohu z peřiny. Jak se mi tohle jen povedlo? Na chvíli jsem toho nechal, abych mu mohl odpovědět. ,, Ne Tede, zatím se po nás nic nechce. Ale jestli nemáš co dělat, můžeš zůstat tady a proberem ještě pár věcí z andělské práce, o kterých jsem ti zatím neříkal. " Nabídl jsem mu, ale Ted zavrtěl hlavou. ,, To je dobrý. Učit se teorii mě moc nebere .. chápeš viď? " zazubil se a dodal. ,, Ale když tě tu tak vidím, asi si na chvíli taky zalezu do postele. Tak zatím ahoj. " rozloučil se a odešel.
Praštil jsem sebou na polštář a pořád se snažil skopat ze sebe peřinu. Měl jsem na sebe hrozný vztek. Proč se to zas vrátilo? To nemůžu mít konečně klid? Nikoho jsem se o takové sny neprosil. Chtěl jsem zapomenout. Myslel jsem, že už to mám za sebou. Ale nejspíš ne. Jenže co teď? Co s tím mám dělat? Já už to nechci vědět. Chci žít naplno svůj nový život tady s Isabel, ne se pořád ohlížet co bylo. Samozřejmě, že na svou rodinu nikdy nezapomenu, ta bude patřit do jakéhokoliv mého života, ale ty ošklivé věci chci z hlavy vymazat.
Přemýšlel jsem, co mám udělat, aby se to zase ztratilo. Mám si o tom s někým promluvit? Ale s kým? Isabel už to říkat nechci, zřejmě na to zapomněla a já jí nebudu znovu přidělávat starosti. Rozhodl jsem, že to zvládnu sám. A už vím i jak. Budu to prostě ignorovat. Vyhnu se tomu, ať to stojí, co to stojí. A začnu hned.
Vylezl jsem z postele a šel se podívat, jestli už jsou Lori a Isabel zpět, abych se jich zeptal, jak se dole měly. Nestačil jsem tam ale ani dojít, když jsem dostal jméno. Matt Parker. Tak jo, aspoň budu mít co dělat. Došel jsem k Tedovi, který naštěstí nestačil usnout, takže jsem se nemusel obtěžovat tím, že bych ho budil. Stejně ale trošku hudral . ,, No to je něco. Celý den nic, a když si konečně lehnu, tak je tu najednou práce. To je neuvěřitelný. "
Poplácal jsem ho po rameni a zakřenil se na něj. ,, V klidu Tede, i na to si zvykneš. " Pověděl jsem mu kam jdeme a společně jsme se přenesli.
,, Zatraceně! " vydechl udivený Ted, když jsme se objevili v hale honosné vily. Na stěnách byla sbírka drahých obrazů, na zemi byly rozmístěné orientální koberce a jako doplněk k té nádheře to tu zdobil starožitný nábytek. ,, Tebe to asi moc nepřekvapuje, viď? Na život v luxusu si byl odjakživa zvyklý, že? " ptal se Ted a stále těkal očima po místnosti. Uchechtl jsem se. ,, Che .. odjakživa? Tede .. narodil jsem se do dvoupokojového bytu, který už obývalo šest mých sourozenců a mamka s Josephem. A jak jsi správně řekl, byl, jsem zvyklý. Teď žiju skoro už dva roky v pokoji stejné velikosti, jaký obýváš ty. Taky už jsem takovému přepychu odvykl. " Ted pokýval hlavou a usmál se. ,, V tom případě už chápu tvoje vykulené oči a pootevřené rty. " Šťouchl jsem do něj, aby si toho nechal. ,, No tak promiň. Kde je asi majitel? Teda .. předpokládám, že jdeme pro něj, něj? " Pokrčil jsem rameny. ,, To fakt nevím. Nikdy nám neříkají, co ti, pro které jdeme, dělali, nebo třeba kolik jim bylo. Neznám ani příčinu smrti. "
Vysvětloval jsem mu to a zrovna v tu chvíli se z jedné chodby vyřítil asi šedesátiletý muž s křikem ,, No to snad ne! Proč tak brzy?! " Zadrželi jsme ho a snažili se ho uklidnit. ,, Matte přestaňte křičet. Jste Matt, že ano? " Zastavil se, zhluboka oddechoval a přikývl. ,, Ano. Jsem Matt Parker. A podle toho co jsem viděl a teď vidím, jsem zřejmě mrtvý, že? " Ted uznale pokýval hlavou. ,, Jste dobrej. Podle čeho jste to poznal? Mě to trvalo děsně dlouho, než mi to doopravdy došlo a než jsem tady Michaelovi všechno uvěřil. " Matt se usmál. ,, No vždyť kvůli tady Michaelovi jsem to právě poznal, pane .. " ,, Ted. " představil se a podal mu ruku.
Já byl z jeho odpovědi docela vyjukaný a tak jsem jen kuňknul ,, Michael. " Matt se na mě znovu usmál. ,, Vždyť já vím. Jak říkám, díky vám jsem to poznal. Jste už přeci taky mrtvý, ne? " propaloval mě očima a čekal na odpověď. ,, No .. jsem. " přisvědčil jsem a v duchu si kladl otázku, proč má každý potřebu se mě na to ptát. Cožpak to není jasné?
Matt mě poplácal po rameni. ,, Moje vnučka je do vás hotový blázen. Po vaší smrti několik nocí proplakala. A když pak probíhal ten soud s tím doktorem, bedlivě to sledovala. " Zarazil jsem se. ,, Soud? S doktorem? " Matt pokýval hlavou. ,, No jo, však vy nejlíp víte. Tak mi povězte .. co teď se mnou bude dál? " téma mojí smrti zřejmě považoval za uzavřené. A já bych přeci taky měl. Slíbil jsem si to. No ale .. zatraceně copak se to dá, když mi to neustále něco nebo někdo připomíná?
,, Vezmeme vás do nebe. " Zašeptal jsem a uchopil ho za loket. Ted se ke mně zezadu přitočil a potichu se zeptal. ,, Není ti něco? " Zavrtěl jsem hlavou, že ne a přenesl nás. Předal jsem Matta dál a vzal jsem si Teda stranou.
,, Můžu tě o něco poprosit? " Nechápavě si mě prohlížel, ale přikývl. ,, Samozřejmě. O co jde? " sklopil jsem pohled do země. ,, Jde o to ..jak dole mluvil Matt o mé smrti a tom soudu, můžu tě poprosit, aby ses o tom před nikým nezmiňoval? " Koukal na mě ještě překvapeněji. ,, No .. moc tomu sice nerozumím, ale když chceš .. " ,, Chci, díky. " usmál jsem se na něj a schoval se v pokoji. Bylo mi divně. Jsem pravdě blíž než kdy jindy. Jenže já se v tom už nechci znovu šťourat, tak proč se najednou objevují odpovědi? Fascinovalo mě to, ale zároveň i děsilo.