15. 11 2009 | 14.28
Varování : je to trošku smutný, nějak se mi u toho samotný chtělo brečet.. :-(
Život po smrti
22.kapitola
Tváře jí zčervenaly, jak v sobě dusila vztek. Moc to nezvládla, protože na mě vykřikla. ,, A to je právě ten problém. Nerozmyslel jste si to pořádně, děláte stejnou chybu jako já předtím. Nejste při smyslech, protože jsou tak blízko! " Panebože, znáte někdo praštěnějšího člověka? Co to zase plácá?! ,, Cože?? Já že nejsem při smyslech? Co tím sakra zase myslíte? To spíš vy jste úplně mimo! "
Ani jeden z nás si neuvědomil, že vedle nás stojí Peter, dokud jsme ho nezaslechli. ,, Ale, ale mládeži! Co se trochu uklidnit? Určitě by se to dalo vyřešit i v klidu. " Je vidět, že Isabel nezná. ,, Copak s ní se dá něco řešit v klidu? Je příšerná, v hádkách se přímo vyžívá! " No, možná jsem to zase trochu přehnal, ale ona byla tak protivná a já si prostě nedokázal pomoc. Isabel se na mě koukala s otevřenou pusou, pak jen nenávistně přimhouřila oči a sykla. ,, Jděte do háje! Je mi to jedno, klidně si tu zůstaňte, ale nečekejte pak ode mě pomoc! "
Vzala trošku vyjukaného Petera za ruku a zmizeli pryč. Já zůstal sám v jeho domě a bylo mi .. tak nějak .. smutno? Úzko? Nevím. Trošku mě mrzelo, že to takhle dopadlo. Ale ona si začala. No dobře, já taky nejsem úplně bez viny, ale uznejte sami, je tohle normální? Konečně jsem se rozhoupal, že se za nimi podívám a ona mi řekne, že nejsem při smyslech.
Přestal jsem na to myslet a vyrazil ven. Čím víc jsem se blížil k domu, tím víc se ve mně všechno svíralo. Zůstal jsem chvíli stát venku před brankou, ale pak jsem se zhluboka nadechl a přenesl se do zahrady. Stál jsem schovaný za stromem, i když to bylo zbytečné, protože by mě stejně nemohli vidět. Pozoroval jsem, jak si hrají. Páni, ti ale vyrostli.
Byl jsem jim tak blízko, ale nevěděli o mně. Nedokázal jsem odolat a nejprve potichu jsem zavolal. ,, Paris? " Nic. Přišel jsem blíž k nim a zavolal tentokrát dost nahlas. ,, Paris, Princi! Blankete! " Nic, bylo to marné. Prostě mě nemůžou slyšet. Jinak vždycky na mé zavolání reagovali a předháněli se, kdo u mě bude dřív. Proč se mi tohle muselo stát? Co je to za hloupý osud? Tak dlouho jsem si přál děti, a když jsem je konečně měl, museli nás rozdělit? Proč?
Sedl jsem si do trávy a zabořil hlavu do dlaní. Musel jsem se přemáhat, abych se nerozbrečel. Nechtěl jsem to tak brzo vzdát. Vstal jsem a šel se podívat do domu. Maminka seděla v kuchyni s Janet u stolu a o něčem mluvili. Měl jsem nutkání je obě obejmout, ale když jsem to udělal, necítil jsem nic ani já ani ony. Jako bych ani nic neudělal. Stál jsem tam u nich bez hnutí několik hodin. Pak se vrátily děti dovnitř, navečeřely se a Janet je šla uložit do postele. Ach jo, to bych měl přece dělat já. Nevěděl jsem, kam jít dřív. S dětmi? Nebo zůstat s mámou, která, se právě s povzdychem a se slzami v očích dívala na mou fotku. ,, Ach Michaeli, co si nám to udělal? Proč jen jsi nás opustil? Tolik všem chybíš. "
Bylo mi to tak moc líto. Slzy mi tekly proudem a já mámě, celkem zbytečně, vysvětloval. ,, Mami, já jsem to nechtěl. Vážně. Musíš mi to věřit, já jsem nechtěl. Taky se mi stýská. " Stál jsem jen pár centimetrů od ní, ale bylo to jako bych mluvil jen tak do vzduchu.
Už dál nemůžu. V rohu kuchyně jsem se posadil na zem a brečel a brečel. A nebyl tu nikdo, kdo by mě utěšil. Isabel dodržela své slovo a vážně nepřišla. Někde v hlouby duše jsem věděl, že je to moje vina, že mě varovala, ale potřeboval jsem to na někoho svést. A bylo jednodušší zlobit se na ní než na sebe. Potřeboval jsem se vybít z té zoufalosti, která mě pevně svírala ve svých dlouhých drápech. Tloukl jsem rukama o zem, dokud jsem se úplně nevysílil.
Schoulený do klubíčka jsem pomalu usínal na zemi v domě, ve kterém jsem vyrůstal a který je teď plný lidí, ale nikdo z nich mě nevidí. V domě, ve kterém teď vyrůstají moje děti. Beze mě.
Nevím, na jak dlouho jsem usnul, přišlo mi to jako chvilička, kdy se mi zavřely oči. Ale teď jsem cítil, jak mě někdo pomalu zvedá. ,, Tak pojď, to už stačilo. "