Život po smrti - 49. kapitola
5. 12 2009 | 18.34
Život po smrti
49.kapitola
Tak zatím jsem to neudělal. Nějak jsem ještě nesebral všechnu odvahu k tomu, abych za ní jen tak přišel, podíval se jí do očí a zeptal se .. Na co? Na co se vlastně chci zeptat? A jak? To mám prostě přijít a zničehonic na ní vychrlit ,, Dobrý den Isabel, proč o mě mluvíte? "
No tak to asi ne, to by nebylo zrovna chytré. Jenže mě to zajímá, tak co s tím?
Myslel jsem na to všude a pořád. Už celý týden jsem se odhodlával. Ale prostě jsem nevěděl jak na to. Přemýšlel jsem, jak to udělat, abych s ní vůbec mohl mluvit? Mám jít přímo k ní? Nebo jí mám chvíli sledovat a pak dělat, že jsme se náhodou potkali? Všechny ty nápady mi připadaly hrozně hloupé.
Každý večer před spaním jsem se na to snažil ze všech sil přijít. Po čtrnácti jsem se konečně rozhodl k činu. Vylezl jsem z postele a rázoval si to přímo k jejímu pokoji. Koukal jsem před sebe a na nic nemyslel, abych náhodou na poslední chvíli neztratil odvahu.
,, Michaeli? " Zaslechl jsem za sebou a ten zvuk mého jméno mě v té tiché noci příšerně vylekal. Isabel přišla blíž ke mně ,, Omlouvám se, nechtěla jsem vás vyděsit. V pořádku? " Nemohl jsem se na ní vynadívat. Tak dlouho jsem jí neviděl. Byla snad ještě krásnější. ,, Michaeli? Halo, jste v pořádku? Vnímáte mě? " zamávala mi Isabel rukou před očima a já si uvědomil, že jsem jí ještě neodpověděl a jen na ní s tupým výrazem zírám. Zamrkal jsem a podíval se jí do očí. ,, Jsem v pořádku, promiňte, jen jsem se zamyslel. " Isabel se pousmála a mně se podlamovaly kolena. Já jí nedokážu nemilovat. ,, Kam jste byl tak rozběhnutý? " Sakra. No jo vlastně. Vždyť já s ní chtěl mluvit. Ale teď, když najednou stála tak blízko u mě, nedokázal jsem rozumně uvažovat a všechna má odvaha se vytratila. Pomalu se ze mě stával rosol.
,, Michaeli, nechcete si jít zase lehnout? Asi vám není moc dobře. " Panebože, měl bych se rychle začít chovat normálně, nebo si bude myslet, že jsem se zbláznil. ,, Isabel .. já .. šel jsem .. já jsem chtěl .. no prostě jsem myslel .. ach jo. " Vzdal jsem to nesmyslné koktání a v duchu si nadával. Isabel vrtěla hlavou. ,, Co se děje, Michaeli? Prostě mi to řekněte. "
To se jí to mluví. Jak jí mám říct, že bych chtěl vědět, proč o mně mluvila s Dougem?
Z myšlení mě Isabel vytrhla, když zase promluvila. Ale to co řekla, mi docela usnadnilo mou situaci. ,, No .. tak já půjdu spát, protože vy už mi očividně nemáte co říct. Zřejmě máte plnou hlavu té své Jenny. " O čem to proboha mluví? ,, Co tím myslíte? " Isabel se zamračila. ,, Jen to na mě nehrajte, Michaeli. Vím, co jsem viděla. Jste pořád spolu. "
Začínal jsem mít vztek a taky jsem byl hrozně zmatený. O jakém hraní to tu mluví? A co viděla? ,, Isabel, já vás nechápu. Mohla byste mi vysvětlit, co podle vás hraju? Vždyť to vy se vyhýbáte mě. " vykřikl jsem naštvaně a ona na mě vykulila oči. ,, Já? Já že se vám vyhýbám? To snad nemyslíte vážně! Jak něco takového můžete říct? " V očích se jí třpytily slzy vzteku. Ale mě to v tu chvíli bylo jedno. Taky jsem vzteky zatínal pěsti. ,, A není to snad pravda? Od té doby, co tu máte jeho, jste si na mě ani nevzpomněla! "
Isabel nevěřícně kroutila hlavou a nadechovala se k dalšímu vodopádu vyčítavých a hádavých slov.
Vzpomínáte, jak jsem říkal, že mi chybí hádky s ní? Že bych za ně dal cokoliv? Beru to zpátky. Zmýlil jsem se.
Já vim, dneska je to příšernej díl, nějak nemám na psaní náladu 
..ale i tak prosím o komentáře 