8. 11 2009 | 23.09
Život po smrti
13.kapitola
Slyšel jsem dobře? Co tím myslela? Vyletěl jsem z postele a v pyžamu uháněl do jejího pokoje. Bez zaklepání jsem rozrazil dveře. Isabel mě asi čekala, protože vůbec nevypadala překvapeně. ,, Co to mělo znamenat? Co jste tím myslela? Jak můžete vědět .. " V tu chvíli mi to došlo. ,, To ne .. to jste .. to je .. " Isabel čekala, až ze mě konečně vypadne souvislá věta. A já začínal mít hodně velký vztek. Nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou a naštvaně zasyčel. ,, Na to nemáte právo! " Neodpovídala mi. Pořád na mě jen mlčky zírala.
Tušil jsem, o co jí asi jde. Ona chce, abych se zeptal. Ale já to neudělám. Neudělám to. Nezeptám se. Ne. Já se .. nechci. Já .. To není fér. Cítil jsem, jak se mi v očích hromadí slzy a pak mi postupně jedna za druhou zanechávají lesklé cestičky na mých tvářích. Nevydržel jsem to. Stál jsem uprostřed pokoje, třásl se vzteky, ale nedokázal jsem být tak lhostejný. Musel jsem to vědět. ,, Proč? Proč jste tam byla? Není to vaše věc! " Isabel ještě chvíli postávala na místě, ale pak přistoupila blíž ke mně a ukázala na postel, abych se posadil. Já zůstal tvrdohlavě stát, i když se mi klepaly nohy, nechtěl jsem udělat nic z toho, co chtěla ona. Isabel se ušklíbla a nadzvedla obočí. Rozhodla se, že se mě nebude ptát, jestli se mi chce sedět nebo ne, prostě mě dostrkala k posteli, pak do mě strčila a řekla. ,, Sedněte si, nebudu se dívat, jak mi tu stojíte vprostřed pokoje jako hromádka neštěstí, co se každou chvíli rozsype. " Byla na mě zlá. Musím uznat, že jsem si to tak trochu zasloužil, přece jen, já taky nebyl před tím zrovna nejmilejší. Ale to, že byla u mé rodiny, to jí ničím neomlouvá. Neměla na to právo a já jí to neodpustím.
Postavila židli před postel, sedla si a chtěla mě vzít za ruce. Ucuknul jsem a schoval je za záda. Nic takového nebude. Jen ať pozná, jak moc se zlobím. Isabel ale jen pokrčila rameny ,, No jak chcete, tak si trucujte, když vám to udělá dobře. Ale uvědomte si, že vy se nezlobíte na mě. " Co má zase tohle znamenat? Na koho jiného bych se asi tak zlobil? Já se v ní vůbec nevyznám. Proč je to s ní tak složité? Zíral jsem na ní a mlčel. Když už bylo ticho vážně dlouho, Isabel si povzdychla. ,, Ach jo. Vždycky vám všechno dochází tak dlouho? " Znovu ve mně klíčil vztek, chtěl jsem jí pěkně od plic povědět, co si o ní zrovna myslím, ale ona mi dala ruku na pusu. Je tak drzá!
,, Teď buďte ticho. Měl jste dost dlouhou příležitost na to, abyste něco řekl. Teď ale mluvím já. Copak to nechápete Michaeli? Já nejsem váš problém. Máte vztek sám na sebe. " Cože??! Ona se snad zbláznila! Nadechoval jsem se k odpovědi, ale Isabel jen zavrtěla hlavou a pokračovala dál. ,, Včera ráno, když jste se probudil, měl jste slzy v očích. Neřekl jste proč, ale já nejsem hloupá. Oni vám chybí a vy se s tím, co se stalo, neumíte vyrovnat. Nejsem jediná, kdo si toho všiml. I ostatní to na vás vidí. Chtěla jsem vaše myšlenky odvést jinam. Snažila jsem se vás rozesmát. Vy to neslyšíte, ale vás smích není opravdový a .. nesnažte se mě přerušovat. Dám vám pak možnost mluvit. " řekla, když viděla, že už zase otvírám pusu. Poslušně jsem utichl a dál poslouchal ten nesmyslný rozbor mého chování. ,, Není opravdu veselý, je plný bolesti a vzpomínek. Zkusila jsem vás políbit, ale ve vašich očích jsem znovu zahlédla jen utrpení. Proto jsem šla k vám domů. Vy se bojíte to udělat, tak jsem to udělala za vás, abych vám mohla říct, že nemusíte mít strach. Chybíte jim, ale jsou v pořádku. Milují vás, ale nejsou si jistí, že jste nalezl svůj klid. A vědí proč, že? Vy jste ten klid totiž nenašel, mám pravdu? "
tak jsem vám sem naťukala dneska ještě tuhle povídku :-)..Komentujte prosím :-)