23. 11 2009 | 09.20
ještě pozdě v noci se mi podařilo vymyslet dílek a taky hned přepsat´:-).. Kdyby vám přišel hodně nesrozumitelnej, nebo plnej chyb, nedivte se, řikám že to pozdě v noci :D
Život po smrti
33.kapitola
Dělalo se mi temno před očima a bylo mi příšerně zle. Ale rozhodl jsem se, že si nejdřív poslechnu, co po mě chtějí. Pak se rozmyslím co dál. Bylo by tu několik možností.
V první řadě se můžu složit, k čemuž nemám ani trochu daleko, nebo se můžu někam přenést a budu doufat, že nejsou tak dobří, aby mě objevili.
,, Michaeli, nechtěl by ses napít vody? Bude ti potom určitě líp. " zeptala se mě ta žena a mě hned napadlo, že jsem nahraný, protože určitě umějí číst myšlenky. Jak jinak by věděla, že je mi špatně a chystám se možná omdlít? Třeštil jsem na ně oči hrůzou.
Isabel mi stiskla ruku ,, Michaeli? " Otočil jsem k ní hlavu. ,, Já vám tu vodu radši donesu, ano? Jste hrozně bledý. " Bledý? Tak možná podle toho to ta žena poznala. Takže třeba myšlenky číst neumí. Nedokázal jsem ze sebe vypravit ani slovo. V krku jsem měl úplně sucho a byl jsem celý strnulý děsem.
Isabel mi podávala vodu, ale mě se tak třásly ruce, že jsem si jí od ní nedokázal vzít. Jeden z těch mužů promluvil. ,, Isabel, postav tu vodu prosím na stůl, Michael si jí pak vezme. A teď bych chtěl tebe a Chrise požádat, zda byste nás mohli nechat s Michaelem o samotě. "
Isabel vypadala, že se neumí rozhodnout, jestli má jít, nebo zůstat tady, se mnou. No, kdyby to třeba někoho zajímalo, tak hlasuju pro to, aby zůstala.
Bohužel, zřejmě to nikoho nezajímá, protože Isabel mi ještě jednou stiskla ruku, mrkla na mě, šeptla ,, Držte se. " a .. odešla. A Chris hned za ní. No nazdar, oni mě tu vážně nechali. Má nevolnost už začínala být akutní. Měli by mi rychle říct, co mě čeká, protože se obavám, že když mě budou ještě chvíli napínat, už je pak nebudu schopný vnímat.
Jeden z těch mužů se posadil vedle mě na postel a znovu mi podával vodu. ,, Napij se. A dýchej zhluboka. Nás se, Michaeli, nemusíš bát. " Přišel ke mně i ten druhý. ,, Nechceme ti ublížit, nemusíš mít strach. Tak se pokus trochu uklidnit. " Nakonec si k mé posteli přistavila židli ta žena. ,, My nikomu neubližujeme Michaeli, my jen pomáháme. Tohle je Rafael. " ukázala na muže, co mi podával vodu. ,, A tohle Charlie. "ukázala na toho druhého a nakonec se představila sama. ,, A já jsem Claire. " Usmála se na mě a pohladila mě po tváři. Nevěděl jsem, co si myslet. Byli ke mně tak milí, ale taky nesmím zapomenout, že oni považují vymazání vzpomínek za pomoc, ne za trest. Na chvíli jsem zavřel oči, protože se se mnou točil celý pokoj a to mi nedělalo zrovna dobře. Pak jsem sebral veškerou odvahu a zeptal jsem se ,, Co se mnou uděláte? "
Rafael mi položil ruku na rameno a odpověděl. ,, Víš Michaeli, přemýšleli jsme nad tím dost dlouho a nakonec jsme dospěli k jednotnému rozhodnutí. Musíme ti pomoci, jinak to nepůjde. "
Pomoci?? Snad nemá na mysli .. Začal jsem brečet. ,, Prosím vás ne. Já slibuju, že už bude všechno v pořádku. Nedělejte mi to. " Claire si povzdychla ,, Ale ty potřebuješ pomoc. "
Už jsem nedokázal dál odporovat. Vzlykal jsem tolik, že jsem si musel pusu zakrýt rukou. Všechno je ztracené.
nesežerte mě za to, já vůbec nemůžu za to, že se to tak vyvíjí :-)