29. 12 2009 | 17.18
Život po smrti
71.kapitola
,, Páni, to musela být asi divoká noc. " slyšel jsem nad sebou Jenyin rozesmátý hlas a radši jsem si zacpal uši rukama. Jenže takhle holka se nejspíš rozhodla, že už mi snad nikdy nedopřeje klidný a nerušený spánek. Pořád se mnou třásla a nedala mi pokoj, dokud jsem neotevřel oči a nezačal jí poslouchat. Ještě než jsem jí ale dovolil něco říct, zaúpěl jsem. ,, Jenny, teprve před chvíli jsem se dostal do postele, proč mě nenecháš pořádně vyspat? A mohla bys aspoň zaklepat, než ke mně vpadneš a snažíš se ze mě vytřást duši? "
Jenny se na mě zazubila a pak zavrtěla hlavou. ,, Dovol, zlatíčko, abych ten tvůj srdceryvný proslov uvedla na pravou míru. Takže .. pokud myslíš tím, před chvílí do postele, asi tak devět hodin, tak to beru. Jsou totiž čtyři odpoledne. Dál .. já klepala, ale to ty jsi nemohl ve své sladké nevědomosti slyšet. Neozval ses, tak jsem šla dovnitř, a jak vidím, dobře jsem udělala. Snažíš se tu snad zjistit, za jak dlouho dostaneš zápal plic? "
Zíral jsem na ní jako tele na nová vrata s otevřenou pusou a neměl nejmenší tušení, o čem to mluví. ,, Proč bych se měl, proboha snažit o zápal plic? Přeskočilo ti? " Byl jsem nevyspalý, tudíž protivný. Čekal jsem totiž na docela jiné probuzení. Zdál se mi sen, jak za mnou přišla Isabel. Místo toho je tu Jenny a mele úplné nesmysly.
,, Mě že přeskočilo? Ježiši Michaeli, to ti tam dole spadl na hlavu strom, nebo co? Vždyť se podívej, jak vypadáš! " vykřikla Jenny a já se urazil. Nakonec mi to ale nedalo a sklopil jsem hlavu, abych se podíval, co tím myslí.
Oujé. Já zapomněl. Vždyť já byl vlastně ráno líný se převlíknout. Půl dne jsem tu ležel v kabátě nasáknutým vodou z roztátého sněhu. Teď už chápu, co myslela tím zápalem plic. Jsem já to ale trdlo, takhle si zahrávat.
Jenny mi luskla prsty před očima. ,, Na copak ještě čekáš ty vodní vílo? Koukej to ze sebe svlíknout, naklusat do horký sprchy a zabalit se do teplýho a hlavně suchýho oblečení. " Vypočítávala mi na prstech, co všechno mám udělat, ale já jí vnímal jen z poloviny. Na tváři se mi totiž zrovna rozléval úsměv při vzpomínce na tu předešlou krásnou noc. Na sladké polibky, vyznávání lásky a hřejivé objetí.
Jenny si sedla vedle mě a zasněně vydechla. ,, Já to věděla. Jste v tom oba až po uši. " Pak do mě šťouchla a se šibalským výrazem mi pošeptala. ,, Musela to být asi divoká jízda, co? Kolikrát za noc jste to zvládli? Že jsi tak vyřízenej. " Zaúpěl jsem, protočil oči a praštil sebou na postel. ,, Jenny, myslíš ty taky na něco jinýho? "
Nafoukla tváře a složila si ruce na hrudi. Posadil jsem se a trochu do ní drcnul loktem. ,, Tak se nemrač. Vždyť víš, že to tak nemyslím. Hm? " Mrknul jsem na ní a zubil se od ucha k uchu, aby se přestala mračit. A povedlo se. Usmála se na mě. ,, No? Tak co teda? " zeptala se a nedokázala uhasit v hlase tu dychtivost po detailech.
,, Uch, tak jo .. že jsi to ty, tak ti to teda řeknu. Ale nejdřív si vážně skočím do tý sprchy a převlíknout se, jo? Už je mi opravdu hrozná zima. " Jenny přikývla, ale neodpustila si mě pozlobit. ,, Najednou je ti zima jo? Tak upaluj, ale nemysli si, že se z toho jen tak vykroutíš. Dostanu to z tebe za každou cenu, ty náš Romeo. " křikla na mě se smíchem. Když už jsem ze sebe za zavřenými dveřmi koupelny sundával mokré oblečení. Všechno se to na mě lepilo a hlavně to příšerně studilo. Jak jsem mohl být tak hloupý a nepřevléknout se hned ráno? Úplně zmrzlý jsem zalezl do sprchy a pustil na sebe horkou vodu. Lepší.
Po deseti minutách, když už mi začínalo být zas až moc velké teplo a v koupelně bylo tolik páry, že jsem se při vylézání ze sprchy málem přerazil, jsem se usušil a oblékl do vyhřátého oblečení. Jen co jsem vešel do pokoje, hodila po mě Jenny ještě mikinu. ,, Na, ať nenastydneš. I když soudě podle tvých skleněných očí bych řekla, že už je pozdě. " Mávnul jsem nad tím rukou. Cítil jsem se skvěle. Ale oblékl jsem si jí.
Jenny mě popoháněla. ,, Tak už dělej, jsem zvědavá. " zavrtěl jsem nad tím hlavou, ale spustil.