Život po smrti - 57.kapitola
9. 12 2009 | 23.44
tak jako tenhle dílek už jsem měla v hlavě nejmíň 14 dní a pak když jsem ho začala psát, tak byl tak dlouhatánskej, že sem ho musela rozdělit na tři kapitoly 
.. snad se vám bude líbit ..
Život po smrti
57.kapitola
Uprostřed noci se mě někdo snažil vzbudit. Cítil jsem pohlazení po tváři, ale byl jsem unavený a chtělo se mi hrozně spát. Z polospánku jsem si vytáhl deku až k očím a nevrle zakňoural. Někdo se tiše zasmál. Opět to pohlazení. A navíc jemné zatřesení. Pořád jsem byl líný otevřít oči a navíc jsem začínal být vážně protivný, protože nemám rád, když mě někdo budí v noci. Ale při zvuku hlasu, který na mě potichu promluvil, jsem zamžoural alespoň jedním okem. ,, Michaeli, probuďte se, no tak. " Rozespale jsem mžoural na Isabel, která vedle mě seděla na posteli a momentálně mi dávala na stranu vlasy z obličeje a při tom mě znovu pohladila po tváři. ,, Tak už jste vzhůru? " zašeptala a usmála se. Promnul jsem si oči a zívnul. ,, Jsem. " Načež jsem oči zase zavřel a znovu pomalu usínal. Isabel se rozesmála. ,, Aha, to vidím. Ale proberte se, aspoň na chviličku. "
,, Proč? " zeptal jsem se se stále zavřenýma očima, přetočil jsem se na druhý bok a schoval obličej do dlaní. Isabel si povzdychla. ,, Neptejte se proč, a proč se proberte. " ,, Ach jo. " zavrčel jsem a nadzvedl se na loktech. V pokoji bylo šero a její tvář ozařovalo jen mírné měsíční světlo. Byla nádherná. Několikrát jsem zamrkal, abych se pořádně rozkoukal, a pak jsem se šeptem zeptal. ,, Copak se děje Isabel? Vždyť je noc. " Isabel se pousmála ,, Já vím, je přesně pět minut po půlnoci a to znamená jediné. Už pět minut je 29. srpna. Máte narozeniny, všechno nejlepší Michaeli. " Zazubila se na mě a já na ní koukal s otevřenou pusou. ,, Ale .. já .. " ,, Nečekal jste to, viďte? Máte aspoň trochu radost? " zeptala se s úsměvem a znovu mě pohladila po tváři. Teď už jsem se posadil úplně. ,, Trochu? Isabel, to je to nejúžasnější překvapení, mám obrovskou radost! Je to od vás moc milé. " Isabel zazářily oči a vyskočila z postele. ,, A to ještě není všechno! " Přeběhla ke dveřím a s trhnutím otevřela. Stála v nich Jenny a v rukou svírala dort se dvěma svíčkami.
S úsměvem na tváři nakráčela až ke mně a Isabel mezitím v rychlosti vysvětlovala. ,, Víte, nějak jsme nevěděly, jak se tady počítá, kolik vám je vlastně let. Rozhodly jsme se, že na věku nezáleží. Začnete hezky od začátku. Máte dvě svíčky, protože jsou to vaše druhé narozeniny tady. Slavil jste vůbec ty první? " zeptala se a já zavrtěl hlavou. Byl jsem tak dojatý, že se mi oči rychle plnily slzami. ,, Neslavil .. já .. já neměl s kým. A myslel jsem, že letos budu taky sám. " fňuknul jsem a ony si ke mně sedly na postel, každá z jedné strany. ,, Ale jdi ty šmudlo, co ty slzy? " ptala se mě s úsměvem Jenny. ,, Omlouvám se, já jen .. já jsem .. " Isabel mě vzala kolem ramen. ,, Ale no tak .. vy jste vážně zlatíčko. " usmála se na mě a mě při tom úplně poskočilo srdíčko. Byl jsem z toho štěstím bez sebe, ještě než jsem usnul, jsem si myslel, že své narozeniny už slavit nebudu, protože tu nemám nikoho, kdo by je se mnou oslavil. Že si jen sám v duchu popřeju a nechám to být. A při tom jsem vůbec nepomyslel na to, že jsou tu nejméně dvě úžasné osoby, kterým na mě záleží.
Isabel do mě žďuchla, jak je jejím zvykem a pokračovala. ,, No tak schováte už ty slzy? Koukejte se na nás hezky usmát! No tak bude to? " zeptala se s předstíranou výhrůžností v hlase.
Cítil jsem se trochu hloupě, že tu bulím jako malé děcko, ale nějak jsem si nedokázal pomoc.
Otřel jsem slzy. ,, Už dobrý, omlouvám se. " Na obě jsem se zářivě usmál. Jenny se zvedla z postele. ,, No .. Mikeu, tak ti přeju vše nejlepší k tvým druhým narozeninám. " naklonila se ke mně a lehce mě políbila na tvář. Potom zase pokračovala. ,, Nezlob se, ale jsem utahaná, tak půjdu k sobě. " usmála se na mě. ,, Moc děkuju Jenny. Vážně tu nechceš ještě chvíli zůstat? " Jenny zavrtěla hlavou. ,, Nechci, jsem opravdu vyřízená. Tak se tu mějte. " pronesla zvesela a vůbec ne unaveně a když se na ní Isabel zrovna nedívala, mrkla na mě, ukázala prstem na mě a pak na Isabel a zvedla palce nahoru. Neslyšně mi naznačila ,, Hodně štěstí. " Vykulil jsem na ní oči, ona se usmála a odhopsala pryč. Zůstali jsme s Isabel sami.