Život po smrti - 56.kapitola
9. 12 2009 | 21.05
Život po smrti
56.kapitola
,, Give in to me. " vyhrkla s úsměvem od ucha k uchu. ,, Jenny, vážně to musí být zrovna tahle? Nemohla by to být jiná? " ptal jsem se jí ne zrovna nadšeně, ale ona byla neústupná. ,, Kdepak, dovolil jsi mi, abych si vybrala. A já chci tuhle. " No co jsem mohl dělat? Slib je slib. Musel jsem zavřít oči, abych neviděl, jak na mě Jenny visí pohledem. Cítil jsem, jak se mi třesou nohy a při prvních slovech i hlas. Už jsem tak dlouho nezpíval. Po chviličce jsem se tomu tak oddal, že byla veškerá nervozita pryč. Hudba mě naprosto pohltila. Procházela celým mým tělem. Všechno ve mně vibrovalo štěstím a tím úžasným prožitkem. Nechápu, že jsem to beze zpěvu vydržel tak dlouho. Ten pocit, kdy můžete něco vyjádřit hudbou a vlastním zpěvem je nádherný.
Nedokázal jsem myslet na nic jiného, než na tóny a rytmus, který mnou prostupoval a ovládal mé tělo. Cítil jsem se jako dřív. Byl jsem otrokem hudby. Nevnímal jsem nic kolem sebe. Rozlévalo se ve mně příjemné uklidňující teplo.
Bohužel skoro všechny ty pocity odešly i s posledním slovem písně. Byl jsem sice plný energie, ale nervozita si zase hledala cestičku do mého nitra. Byla zpátky. Stačil jediný pohled na Jenny a už jsem se zas klepal. Jenny na mě zírala s pusou dokořán, ale nic neříkala a to ten nepříjemný pocit ještě zhoršovalo.
Sklopil jsem hlavu do země a nevěděl, jestli mám něco říct. Naštěstí se Jenny ozvala sama. ,, Teda Michaeli .. " vydechla. Podíval jsem se n ní a pozvedl obočí v otázce. Jenny se zaculila. ,, To bylo úžasný. Vypadáš při tom hrozně sexy, povím ti, že kdybych nevěděla, jak jsi zaláskovanej do Isabel, už bych na tebe skočila. " Vykulil jsem oči ,, Jenny! " napomenul jsem jí a ona jen mávla rukou. ,, No jo, vždyť já vím, že to nechceš slyšet. " mrkla na mě.
Zavrtěl jsem hlavou. ,, Ty si vážně dílo! " Jenny se usmála. ,, Já vím, ale vůbec mi to nevadí. No .. Mikeu, bylo to super! Moc ti děkuju. A víš co? Je škoda, že už teď skoro nezpíváš. Neměl bys přestávat. " Věděl jsem, že má pravdu, ale pro koho bych tu zpíval? A taky na to není čas. Pořád někde lítáme. Některé dny se ani nezastavíme. Ale je fakt, že mi to opravdu schází.
Ještě chvilku jsme si povídali a pak přišla práce. Zase nějaká nehoda, takže jsme tam museli všichni. Tohle vážně nemám rád. Je to smutné a děsivé. Lidé jsou zmatení, křičí, hledají své nejbližší a my je musíme z toho zmatku odnášet co nejrychleji nahoru, aby nedošlo k nějakému maléru.
Napadlo mě, co by se asi stalo, kdyby se nám někdo ztratil, a my jsme ho nahoru nevzali? Musím se na to někoho zeptat, i když doufám, že se mi to nikdy nestane.
Nahoru jsme se vrátili úplně vyřízení a až k večeru. Rozloučil jsem se se všemi a zaplul do postele. Úžasný. Zachumlal jsem se až pod bradu a ještě chvíli byl vzhůru, myslel jsem na to, co je zítra za den. A já budu zase sám. Ach jo. Otočil jsem se ke zdi, složil ruce pod hlavu a tvrdě usnul. Nespal jsem ale dlouho.
zase jedna taková přemýšlecí kapitola..co je asi zítra za den? A co Michaela nenechalo dlouho spát?? Nechte mi tu prosím svoje názory, ať vím, jak se vám to líbí a nelíbí, děkuju 