Život po smrti - 52. kapitola
7. 12 2009 | 21.24
Život po smrti
52. kapitola
Ani v dalších dnech jsme spolu s Isabel nemluvili. Začínal jsem si myslet, že už se to nikdy nezmění, že je našemu přátelství doopravdy konec. Ale ..
Jednou odpoledne jsme se zrovna s Jenny procházeli, když jsme viděli Isabel s Dougem. Taky si náš všimli a jen co nás Isabel spatřila, chytila se Douga za ruku a zářivě se na něj usmála. Zlostí mi zrůžověly tváře. Já jí ukážu! Chytil jsem Jenny kolem pasu, což způsobilo dokonalé zrudnutí mého obličeje a začal jsem jí s nadšeným úsměvem vykládat, teda spíš plácat hlouposti. ,, Jenny, to je dneska pěkně, viď? " Panebože, to ne. Jsem vážně úplně nemožnej.
Jenny na mě vykulila oči, pak mě čapla za ruku a táhla mě k ní do pokoje. Cestou mi potichu nadávala. ,, Co to děláš? Ty ses snad zbláznil! "
Strčila mě do pokoje a rychle zavřela dveře. Přemýšlel jsem, jak se z téhle ošemetné situace dostat.
,, Sedni si ty Romeo. " Poručila mi Jenny a já na ní koukal s otevřenou pusou. Jak mi to řekla? ,, Jenny, co to .. " ,, Řekla jsem sednout. Michaeli, co to proboha bylo? " Podívala se mi zpříma do očí a zavrtěla hlavou. Mě zas rudly tváře. Byl jsem si jistý, že přesně vím, co má svou otázkou na mysli. ,, Jenny, já .. " Jenny si sedla ke mně a povzdechla si. ,, Nic neříkej, prosím tě. Michaeli .. koukni, já tě mám ráda, ale moc se mi nelíbí, že mě využíváš k tomu, aby Isabel žárlila. " Snažil jsem se dělat, že nevím, o čem to mluví. ,, Jenny, ale no tak, proč bych měl chtít, aby Isabel žárlila? To je přece směšné. " Jenny zacukaly koutky. ,, Ale Michaeli, copak si myslíš, že jsem slepá? Všimla jsem si, jak se na ní koukáš hned ten den, kdy si nás seznámil. A víš co? Myslím, že jí taky nejsi úplně lhostejný. Ale musíš jí to říct. "
No ona se snad zbláznila, ne? Ušklíbl jsem se. ,, Jenny, jak to můžeš říct? Copak ses nedívala pořádně? Má přece toho svýho Dougíčka. " Řekl jsem posměšně. Jenny už se nesnažila zadržovat smích. ,, Ježiši Michaeli, to snad ani není možný, že si to pořád nepochopil. Vždyť ona se jen snaží, aby ses konečně k něčemu rozhoupal! "
Nevěřícně jsem na ní zíral. ,, A jak tohle víš? " Jenny pokrčila rameny. ,, Tak .. myslím si to. Já se totiž dívám. A vás dva pozoruju už pěkně dlouho. "
Musel jsem se usmát. ,, A to se podívejme, tak ty si takovej špeh, jo? " Jenny se taky zasmála. ,, No to víš, že jo. Vím o všem, co se tu jen šustne. Takže .. na co čekáš? Neseď tady a upaluj za ní. " zamračil jsem se na ní. ,, Tak to zas ne! Ona se mnou nemluví a já se jí vnucovat nebudu! Řekla, že má Douga, tak ať si je s ním! " Nabručeně jsem si složil ruce na hrudi a už se na Jenny nepodíval. Za tím, co jsem jí řekl, jsem si stál. A i kdybych s Isabel nebyl pohádaný, stejně nemám odvahu k tomu, abych jí vyznal své city. Jen z té představy, že bych se jí měl podívat do očí a říct, co k ní už delší dobu cítím, se mi dělal mdlo. Na tohle já nemám. A pokud je to tak, jak říká Jenny, proč by to nemohla říct Isabel první!
Pořád jsem umíněně koukal do země a hlavu mi zvedlo až Jennyino zasyčení ,, Ty jeden umíněnej tvrdohlavče! " a následné prásknutí dveří.
No bezva, teď už se mnou nemluví ani ona. Vstal jsem a namířil si to do svého pokoje. Cestou mě napadlo, že se u mě začíná projevovat zvláštní nadání rozčilovat všechny kolem sebe.
Taková jen spojovací nudná kapitolka, k dalšímu důležitýmu dění 