6. 01 2010 | 18.17
Život po smrti
77.kapitola
Leželi jsme vedle sebe v posteli, Isabel byla za mnou, rukama mě objímala kolem pasu a já myslel na zatím ty nejkrásnější chvíle, co jsem tu prožil. Myslel jsem na naše první milování, na všechny ty něžné doteky a na tu vášeň, která nás doslova spalovala. Musel jsem se usmát, když jsem si vzpomněl, jak jí jak jí hořely oči touhou. A ty mé jistě nevyjadřovaly nic jiného. Nikdy bych nevěřil, že se to stane a najednou je ze mě ten nejšťastnější anděl pod sluncem.
Únavou se mi klížily či, přece jen mi nebylo úplně nejlíp. Ale sotva jsem je zavřel, cítil jsem na sobě Isabelin zkoumavý pohled. Otočil jsem se k ní čelem a vzal její ruce do dlaní. ,, Isabel, miláčku, děje se něco? " zeptal jsem se a snažil se v jejích očích vyčíst odpověď.
,, Kdepak lásko. Nic se neděje, proč? "usmála se na mě a políbila mě na čelo. ,, No .. mám pocit, jako bys mě pořád kontrolovala a nevím proč. " Pohladila mě po tváři. ,, To víš, že tě kontroluju broučku, vždyť ty hrozně hoříš, tak na tebe musím dávat pozor. " odpověděla mi a přiložila své chladivé dlaně na mé rozpálené tváře. Usmál jsem se na ní a dál to nerozebíral, ale .. je tohle vážně pravý důvod? Tak proč mě tedy kontroluje, jen když usínám?
Chtěl jsem se na to zeptat, ale vyrušilo nás jméno. Jméno pro mě. Páni, těm taky nic neunikne. Hned věděli kde mě hledat.
Zvedal jsem se k odchodu, ale Isabel mě zastavila. ,, Kampak se chystáš miláčku?"
Otočil jsem se na ní a udiveně vysvětlil ,, No dolů přeci, mám práci. " Isabel nesouhlasně zavrtěla hlavou. ,, Snad si nemyslíš, že tě s horečkou nechám někde poletovat. Poprosíme Jenny, zda by tam nemohla zajít sama. " Usmál jsem se na ní, chytil jí kolem pasu a zlehýnka jí zaťukal na čelo. ,, Ty moje hlavinko děravá. Je 26. prosince. Jenny a Doug přestali být o půlnoci našimi svěřenci. Oni už teď mají vlastní práci. " Isabel otevřela překvapeně pusu. ,, No jo vlastně. Jak jsem na to mohla zapomenout? Tak víš co? Půjdu dolů za tebe já a až se vrátím tak se stavíme za Dougem a Jenny. Co ty na to? Máš na to náladu, když ti není dobře? " Přitiskl jsem jí k sobě. ,, Nemusíš jít za mě dolů miláčku. A souhlasím, že se za nimi stavíme. "
Zavrtěla hlavou. ,, Ale já chci, ty si zatím lehni, vypadáš unaveně. " Políbila mě na nos a než jsem stačil cokoliv namítnout, byla pryč. Ne že bych si ale stěžoval. Já jsem totiž unaveně ne jen vypadal. Já i pořádně byl. A taky bůh ví, jak dlouho to bude dole trvat a mě je za tu chviličku, co jsem tu stál, rozbolely příšerně nohy.
Zachumlal jsem se pod deku a během minuty usnul.
,, Po tomhle se ti uleví a vyspíš se. Odpočineš si. Nemusíš se bát, budu tady, abych tě hlídal. " Zas ten člověk bez tváře. Jen byly jeho obrysy nějak zřetelnější. Tím víc mě zajímalo, kdo to je. Ve snu jsem na něj křičel ,, Kdo jste! Řekněte mi to! Kdo jste?! Kdo jste?! Kdo?! "
Zřejmě jsem nekřičel jen ve snu, ale i pěkně nahlas ze spánku, protože najednou jsem uslyšel Isabelin konejšivý hlas. Hladila mě po vlasech a šeptala. ,, Miláčku je to jen zlý sen, už jsem tady, nekřič. Všechno je v pořádku."
S námahou jsem otevřel oči a zadíval se do jejího krásného obličeje. Pořád mě hladila a starostlivě si mě prohlížela. ,, Promiň Isabel, měl jsem divný sen. Jak dlouho jsi byla pryč? " Sedla si vedle mě na postel. ,, Byla jsem pryč asi hodinu, dnes to bylo docela těžké, ale to teď nebudeme rozebírat. Musíme si o něčem promluvit miláčku. "