9. 01 2010 | 10.47
Život po smrti
81.kapitola
Cestou jsme si ještě povídali. Na něco jsem si totiž vzpomněl. ,, Miláčku? Víš co je dnes za den? " Isabel se pousmála. ,, Vím lásko. Přesně před rokem jsem na tebe vyjela u sebe doma, že jsi mrtvý a že se mi zdáš. " při té vzpomínce jsem se musel usmát. ,, Jo, tenkrát to pěkně bolelo a ty sis nedala pokoj a řekla mi to několikrát. " Isabel se zastavila a políbila mě ,, Já vím miláčku a dodnes toho moc lituju. Miluju tě. Ale víš co? Oslavíme to jindy ano? Dnes už je pozdě a já to na tobě vidím, jak moc se přemáháš, abys vypadal, že je ti dobře. Je ti hodně zle? " Zeptala se starostlivě a pohladila mě po tváři. ,, Ne, není to tak hrozné. Ale spal bych. " Do postele jsem se těšil jako malé dítě na pohádku. Isabel se usmála. ,, No to jsme viděli, vždyť ty bys za chvíli usnul na stole. "
Došli jsme ke mně a já se hned svalil na postel. Isabel mě ale posadila a mávala přede mnou pyžamem. ,, A převlékat se bude kdo? " Mžoural jsem na ní, vzal si pyžamo do ruky, znovu sebou plácnul na polštář a zamumlal. ,, Jo jo, já se převlíknu, ale až za chvíli. Jen si teď chviličku odpočinu. " zavřel jsem oči a rychle usínal. Isabel si nade mnou povzdychla, zvedla mě a políbila na čelo. Začala mě převlékat sama a já u toho klimbal. Stáhla mi mikinu a smála se. ,, No miláčku, vždyť ty jsi jako z gumy. Musíš být vážně hrozně unavený. "
Ani nevím, jak dlouho to trvalo, než mě dostala do pyžama. S pomáháním jsem se totiž jak extra neobtěžoval. Ale jen co jsem ho měl na sobě, složil jsem ruce pod hlavu a spokojeně usínal. Poslední, co jsem vnímal, bylo, že mně Isabel přikryla a pohladila po tváři.
Pak už jsem byl zase ve svém domě, ve své ložnici a ten neznámý člověk stál u mě. Dával mi nějaké léky. Že by to byl doktor? Ale proč? Byl jsem snad nemocný? Zničehonic se obraz změnil, už jsem nebyl v posteli, ale stál jsem na podiu. To bude nejspíš to, o čem mluvila Isabel. A zase změna. Já sám v posteli, zničený, unavený s divnými pocity. Bezmoc, únava. Jako by se to opravdu dělo. Bylo mi hrozně. Chtělo se mi brečet. Ležel jsem tam ve své staré posteli a brečel zoufalstvím. Nešlo to zastavit.
,, Miláčku, neplakej, probuď se. " S výkřikem jsem se prudce posadil na posteli a padl rovnou Isabel do náruče. Objala mě, otírala mi slzy a šeptala uklidňující slova. ,, Už je dobře. Jsem tady s tebou. "
Jenže mě dobře nebylo. Ty ošklivé pocity se z mého snu přenesly i do bdělého stavu. Cítil jsem se přímo strašně. Vzlykal jsem Isabel na rameni. ,, Já .. já už nechci .. už nechci takové sny. Prosím. Pro se mi nemůže paměť vrátit hned? Já .. já už tohle nevydržím. " rozbrečel jsem jako malý kluk. Isabel mě k sobě přitiskla ještě pevněji. ,, No no no, zlatíčko, už stačí. Přestaň honem plakat, nebo ti zase stoupne teplota. Zítra zjistíme, co se dá dělat, ano? Tak to teď prosím ještě vydrž. "
Hlava mě bolela jako střep a oči mě pálily. Isabel mě zatlačila zpátky na polštář, přikryla mě, ale sama si nelehla. Seděla u mě, držela mě za ruku a čekala až usnu. Naštěstí nemusela čekat nijak dlouho. Usnul jsem téměř okamžitě. A spal klidně až do rána. V noci už mě žádné zlé sny nebudily.
Ráno jsem se vzbudil jako první a s příšernou náladou. Pozoroval jsem Isabelin klidný obličej a jemně jí pohladil po tváři. Políbil jsem jí zlehka na rty a tiše vstal z postele. Potřeboval jsem si provětrat hlavu. Přes pyžamo jsem si natáhl kabát, napsal Isabel lísteček, že se brzy vrátím a vyšel do rozednívajícího rána.
Mráz byl pořád krutý, tak jsem si kabát pořádně zapnul, přenesl jsem se dolů, ani nevím kam. Jen jsem tiše bloumal ulicemi a snažil se vzpomenout. V jedné tmavé ulici, kde bylo úplné ticho, jsem se opřel o dům, zavřel pevně oči, přitiskl ruce k čelu a v duchu si přikazoval Vzpomeň si, vzpomeň si, vzpomeň si!
,, Můžu ti s tím pomoci. " Ozval se přede mnou známý hlas a já se pořádně vyděsil.
nevím kdy bude další, jsme tu zapadaný sněhem a nejde nám moc net :-/