26. 01 2010 | 22.18
Život po smrti
99.kapitola
,, Vstáváme! " zatřásla se mnou Jenny a já hned vyletěl. ,, Co se děje? " Prudce jsem se posadil a vletěl jí skoro do náruče. Chytla mě za ramena a zasmála se. ,, Nic se neděje. V klidu. Jdu ti dát prášky a pak zase můžeš pokračovat ve sladkém spánku. " usmála se a rozevřela dlaň, v níž skrývala tři malé tabletky. S odporem jsem se na ně podíval, ale beze slova protestu spolknul.
,, No vidíš. A ani to nebolelo. " dělal si ze mě Jenny srandu, když si prohlížela můj zhnusený výraz. Pak mě ale pohladila po tváři a zašeptala. ,, Tak spi, počkám zase, než usneš. Nepotřebuješ nic? Jak se cítíš? " zakňoural jsem, že nic nepotřebuju, ale cítím se jako zmlácený. Jenny si povzdychla. ,, No skoro tak i vypadáš. Ale dej tomu čas. Pár dní si poležíš a bude líp. " S hlavou na polštáři jsem jen lehce pokýval hlavou, ale už nic neříkal. Jenny se posadila ke stolu jako předtím a čekala. Musel jsem spánek předstírat. Už tak toho pro mě dělá hodně, nechci, aby tu ještě půl noci probděla. Když jsem se dlouho nepohnul, vstala a odešla k sobě.
Posadil jsem se a opřel se o stěnu. Bolest ruky mi nedala spát. I předtím, než mě probudila, jsem spal špatně. Proto jsem se tak polekal, když se mě dotkla. A taky .. nemohl jsem spát, protože jsem měl plnou hlavu Isabel. Pořád se na mě zlobí a nevěří mi? Co teď asi dělá? Myslí taky na mě?
Do očí se mi vkrádaly slzy, ale mrkáním jsem je zahnal zpět. Nechci už brečet. Neuroním pro ní už ani slzu. Chápu, že jsem jí ublížil, ale co já? Pomyslela alespoň na okamžik na mé city, když mě vyhazovala se slovy, že mi nevěří a že naše společná noc byla chyba? Uvědomila si vůbec, že mi tím roztrhala srdce na tisíce kousků?
Nakonec jsem, ani nevím jak a kdy, usnul. Jenny mě po čtyřech hodinách přišla vzbudit a dát mi prášky. A takhle to šlo i následující tři dny. Byl jsem pořád v posteli, sám. Jen Jenny se u mě zastavovala, a zatímco mi dávala léky, snažila se mě rozveselit. Marně. Neměl jsem vůbec na nic náladu.
Vlastně se za mnou zastavil párkrát i Georgie. Prý zkontrolovat, jestli nezlobím. Byl vážně skvělý, moc jsem si ho oblíbil. Přijde na chvíli i dnes.
Dneska je totiž 31. prosince a to, jak všichni víte, znamená, že končí rok. Jenny, Doug a George tu budou chvíli se mnou. Pořád mě hlídají. Hlavně Jenny kontroluje každý můj výraz a pokaždé, když se neusmívám, nebo se netvářím vesele mě okřikuje a napomíná ,, Co se mračíš? Koukej se hezky usmát. "
Aby byla pokojená, vždycky jsem na tváři vykouzlil malý úsměv. Ale nebyl upřímný. Chuť smát se mě poslední dobou nějak opustila. Všechno a všichni mě opouštějí. Omlouvám se za tu sebelítost, ale všechno mě to nějak vzalo. Přepadají mě teď smutné a plačtivé nálady a já se jim nedokážu bránit. Nejhorší je to v noci, když jsem tu sám a jediné co mi dělá společnost je neproniknutelná tma. Tolikrát jsem se chtěl zvednout z postele a jít za Isabel. Zaklepat u jejích dveří a prosit na kolenou o odpuštění. Naštěstí jsem měl pořád tolik rozumu, abych to neudělal. Víc už se ponižovat nehodlám. Ona o mě nemá zájem. Je to už čtyři dny, co mě vyhodila.
Půlnoc se kvapem blížila a George, Jenny a Doug dodrželi svůj slib. Seděli na židlích kolem mé postele. George nás bavil svými vzpomínkami na dobu, kdy se u něj začaly projevovat první schopnosti. Smáli jsme se, když nám vyprávěl o tom, jak občas se občas proměnil, aniž by to měl v plánu, nebo dokonce proměnil někoho jiného a pak nevěděl jak to napravit.
Těsně před půlnocí odešel, že se chce stavit ještě za svým známým. Popřáli jsme mu štěstí do nového roku a on mi na rozloučenou připomněl, že za tři dny musím dolů na kontrolu. ,, Snad se mi podaří, dát ti zase stejnou podobu. "Poškádlil mě s úsměvem a odešel.
Po půlnoci jsem viděl na Jenny a Dougovi, že by taky rádi šli, ale ani jeden z nich to neřekl. Bylo od nich tak milé, že mě tu nechtějí nechat samotného. Ale jejich společného času už jsem jim sebral až až. Začal jsem předstírat únavu. ,, Asi už půjdu spát. " zamumlal jsem a vytáhl si peřinu až pod bradu. Jenny si mě prohlížela. ,, Je ti dobře? " Uklidnil jsem jí . ,, Je, jsem jen ospalý. " Oba se zvedli. ,, Dobře, necháme tě spát. Pak ti přijdu dát prášky a .. " ,, Jenny, to nemusíš, já to zvládnu sám. " přerušil jsem jí. Chvíli si mě podezíravě prohlížela. ,, Jsi si jistý? " ,, Jsem, vážně to zvládnu. Užijte si dnešní noc. Dobrou. " Viděl jsem na ní, že se jí to moc nelíbí, ale nakonec přikývla. ,, Ale kdyby něco .. " ,, Neboj, já to tady zvládnu. " mrknul jsem na ní a oni se na mě oba usmáli. Popřáli mi dobrou noc a odešli vstříc andělským oslavám nového roku.
Všichni andělé se dnes sešli uprostřed nebe a sledovali ze shora ohňostroj. Všichni – kromě mě. Já ležel v posteli s horečkou.
Praštil jsem sebou na polštář a snažil se svou smůlu zaspat. Povedlo se. A zdál se mi nádherný sen.
do pátku jsem doma, tak se mi možná podaří přidat i víc dílků za den a hlavně dřív než po desátý :-)