7. 02 2010 | 16.38
Život po smrti
112.kapitola
Rentgenová kontrola proběhla v pořádku. ,, Je to krásně srostlý. Pár dní budeš procvičovat a už si pak ani nevzpomeneš, že si nějakou sádru měl. " zazubil se na mě George a poplácal mě po rameni. Oddechl jsem si. Je to za mnou.
Podobu mi změnil ještě v parku, takže jsme se zase stali pro lidi neviditelnými a rychle se přenesli nahoru. Rozloučil jsem se s ním, poděkoval mu, že se mnou těch šest týdnů přetrpěl, protože .. no co si budu namlouvat, já jsem prostě děsný pacient .. a upaloval jsem za Isabel, která na mě čekala u mě v pokoji. Vlítnul jsem dovnitř a popadl jí do náruče. ,, Všechno je v pořádku. " Vykřikl jsem a zatočil se s ní. Měla radost se mnou. ,, To jsem ráda miláčku, že už máš packu v pořádku, ale pověz mi, kde jste byli tak dlouho? Už jsem začínala mít strach. "
Pohladila mě po tváři a já jí za ruku dovedl k posteli. ,, Sedni si, musím ti něco říct. Něco se totiž stalo. " Isabel protočila oči a zaúpěla ,, Jen to ne. Pokaždé, když řekneš, něco se stalo, kouká z toho nějaký průšvih. " ,, Ale to není pravda Isabel. " ohradil jsem se a ona se a mě koukla se zdviženým obočím. ,,Ne? " ,, No dobře .. tak někdy možná ano, ale určitě ne pokaždý. Zase takovej průšvihář nejsem! " urazil jsem se a trochu se na ní zamračil. Píchla mě prstem do tváře. ,, Abys neprasknul. " posmívala se mi. Vyplázl jsem na ní jazyk. ,, No jak chceš. Nic ti neřeknu. A je to hrozně moc zajímavý, abys věděla. " Otočil jsem se k ní zády a dělal, že s ní nemluvím.
Chvíli bylo ticho, ale pak mi prstem lehce poklepala na rameno. ,, Zlatí? " Chá! Věděl jsem to! Je zvědavá, je zvědavá. Cháchá. Jen tak jí to nedaruju. Usmyslel jsem si, že jí trošku potrápím. Ze začátku mi to vycházelo, ale Isabel byla mazaná a naše role se po chvíli vyměnili. To ona teď trápila mě.
,, Zlato .. nebuď uražený. Řekni mi to. " škemrala a jezdila mi prstem po zádech. Nahoru a dolů a nahoru a dolů .. panebože! O co jí jde? Snažil jsem se zachovat chladnou hlavu. ,, Neřeknu ti to. Ty to přece nechceš slyšet. Určitě je to průšvih, ne? " odolával jsem už takhle stěží a ona přešla ještě do tvrdšího útoku. Pořád jsem k ní seděl zády, tak mi zajela rukama pod košili a nejprve mi jen lehce přejížděla nehtem po páteři. Byl jsem napnutý jako struna, když mi do ucha zašeptala ,, Řekni. " Beze slova jsem jen zavrtěl hlavou, až mi vlasy lítaly kolem obličeje. Jenže ona se nedala.
Pod košilí mi zajela rukama dopředu na břicho a nepřestávala s příjemným hlazením. Párkrát zabloudila její ruka i níž. Křečovitě jsem zavřel oči a najednou se mi hůř dýchalo. ,, Nehraješ .. fér! " To byla jediná slova, která jsem ze sebe dokázal vypravit a můj vzdor se začal hroutit jako domeček z karet. A to jsem ještě netušil, co přijde dál.
Zezadu se na mě úplně přitiskla a rukama mi zamířila výš. Prstem mi nakreslila na hrudi srdíčko a pak mi horce dýchla na krk. A znovu její šepot. ,, No tak, Michaeli, miláčku. Vím, jak moc toužíš mi to říct. " Zatemňovala se mi mysl a po tom, co mě začala na krku líbat a občas zašimrala špičkou jazyka už jsem vykřikl. ,, Dobře! Vzdávám se. Řeknu ti to. Řeknu ti všechno, co budeš chtít, ale nejprve .. " Otočil jsem se čelem k ní a zajal její ústa v polibku. Měl jsem chuť prozkoumat i ty nejtajnější místečka jejího těla. Promilovat se s ní celým dnem i nocí. Každičkým okamžikem. Užuž jsem jí chtěl stáhnout tričko, ale ona se ode mě odtáhla, políbila mě na čelo a v klidu pronesla ,, Povídej, jsem zvědavá. " Proboha, co jsem komu udělal? To nemůže myslet vážně. ,, Isabel .. tohle nemůžeš. " zaúpěl jsem a chytil se rukama za hlavu.
Škodolibě se usmála. ,, Ale můžu, zasloužil sis to. Tak už povídej. " Protočil jsem oči. ,, Asi si dám první studenou sprchu. " Chtěl jsem vstát, ale nepustila mě. ,, Vydrž lásko. Nejdřív mi to pověz a pak si můžeme dát sprchu oba. Společně. Ale studená tedy nebude. " mrkla na mě, já zasednul na postel a drmolil rychlostí blesku. Vidina společné sprchy mě dostávala do varu.
,, Umíš hýbat předměty? " vypískla překvapeně Isabel a já se jen zazubil. ,, No to je úžasné! Nechceš mi to ukázat? " zeptala se s rozzářenýma očima. Ouu .. ,, Isabel, víš, k tomu, abych to dokázal, bych se musel na něco hodně soustředit a já teď .. zrovna .. no .. chápeš? " zaskuhral jsem a pozvedl obočí.
,, Chápu zlato. Potřebuješ se trochu uvolnit a já vím, co ti pomůže. Sprcha. " usmála se a táhla mě za ruku do koupelny.
na sprchu se můžete těšit už co nejdřív :)