23. 11 2009 | 21.27
Život po smrti
34.kapitola
Nedokázal jsem přestat s pláčem. To mi přece nemůžou udělat. Proč mi tak ubližují? Nic špatného jsem neudělal, jen jsem je chtěl vidět.
Topil jsem se ve vlastních slzách a lapal po dechu. A do toho všeho jsem se pokoušel mluvit. ,, T-to ne-ne-nemůže-nemůžete. M-moc pro-prosím. "
Claire mě pohladila po ruce. ,, Ale no tak Michaeli, neplač. Nemusíš se toho bát. Bude ti pak mnohem líp, uvidíš. " Jak si jen můžou myslet, že by mi pak bylo líp? Vůbec jsem je nechtěl poslouchat, zacpal jsem si uši rukama, pevně zavřel oči, kroutil hlavou a pořád dokola křičel ,, Ne! Ne! Ne! Ne! "
Rafael mě chytil za ruce. ,, Michaeli, nekřič, uklidni se. Neměj strach, nebude to bolet. " Nebude to bolet? To je asi to poslední, co mě zajímá.
Bylo toho na mě moc, už jsem s nimi nechtěl být ani vteřinu. Rychle jsem vstal z postele a vrhl se ke dveřím. Charlie ale jen mávnul rukou a dveře se, ačkoliv v nich nebyl klíč, zamkly. Lomcoval jsem s klikou, bušil do nich a křičel. ,, Ne, pusťte mě ven! Prosím! Nechte mě být. Prosím vás, neubližujte mi. "
Dveře se ani nepohnuly a já se po nich svezl na zem. Byl jsem v tu chvíli tak zoufalý, že mě ani nenapadlo, že se umím přenášet. Najednou se ozvalo bušení na dveře z druhé strany. ,, Michaeli? Michaeli, jste v pořádku? Neubližujte mu! " Slyšel jsem Isabelino vyděšené volání tlumené zamčenými dveřmi. Rafael vstal, zvedl mě za země a dostrkal zpátky na postel. Pak odemkl a malou škvírkou mluvil s Isabel. ,, Michael je v pořádku. Neubližujeme mu. Počkejte prosím ještě venku. " Přibouchnul dveře a zase je jen mávnutím ruky uzamknul.
Mě už bylo všechno jedno. Byl jsem vyřízený. Opět jsem začal ztrácet vědomí, ale Claire se mnou zatřásla a pak se mi podívala do očí. ,, Zůstaň s námi Michaeli. Musíme si promluvit. Zvládneš to? " Mrkal jsem na ní a ze všech sil se snažil zůstat při vědomí. Opravdu řekla promluvit si? Možná mám ještě naději.
,, Zvládnu to. Jen mi prosím neberte mé vzpomínky. Jsou to jediné, co mi zůstalo. Prosím vás, neberte mi je. " vydechl jsem a z očí mi padaly krokodýlí slzy.
Rafael se podíval na Charlieho a ten kývl. Posadili se na postel kolem mě. Slova se ujala Claire. ,, Michaeli, víš .. kdybychom ti vzpomínky smazali, nebude ti to působit žádnou bolest, ani bys nevěděl, že si o něco přišel. "
Otíral jsem si slzy a vysvětloval. ,, Ale já si chci své vzpomínky uchovat. Prosím vás, potrestejte mě jinak. " Rafael se zamračil. ,, Ale my tě tím netrestáme Michaeli, tím jsme ti chtěli pomoci. Ale .. "
,, .. pokud slíbíš, že už ti tvé vzpomínky nebudou bránit v práci, jako tomu bylo v případě Petera, můžeme to zkusit. " Dopověděl Charlie.
Svitlo ve mně zrnko naděje. S očekáváním a prosbou v očích jsem se díval z jednoho na druhého. Všichni tři se po sobě dívali. Vypadalo to, že spolu dokážou komunikovat jen pomocí myšlenek. Po nekonečných pěti minutách všichni tři přikývli a podívali se na mě.
,, No dobrá Michaeli. Tvé vzpomínky ti zůstanou, ale nezapomeň, nesmí ti překážet v práci. Pokud zklameš, už se o tom nebudeme dál bavit. "
Horlivě jsem kýval hlavou a sliboval, že nezklamu. Ze srdce mi spadl obrovský kámen. Byl to tak nádherný pocit.
Všichni tři sledovali můj blažený výraz s úsměvem. Pak ale Rafael trochu zvážněl. ,, Je tu ale jedna věc, za kterou tě opravdu čeká trest. " Vykulil jsem na něj oči a žaludek se mi zas zhoupl nejistotou.