27. 12 2009 | 22.06
Život po smrti
69.kapitola
,, Isabel, už dlouho ti chci něco říct, ale byl jsem zbabělec. Ale teď už nejsem. Už to nedokážu dál držet v sobě. Isabel, musíš vědět, že .. že já tě upřímně a z celého srdce miluju. " tak a je to, dokázal jsem to. Ale proč nic neříká? Proč mě nechává v nejistotě? Že bych se přeci jen spletl? Ale vždyť to, jak opětovala můj polibek .. Panebože, že já jsem radši nemlčel.
Bylo mi hrozně. Isabel pořád mlčela a já se jí nedokázal podívat do očí. Bylo mi do breku, ale brečet nebudu. Nechci se shodit ještě víc. Zhluboka jsem se nadechl. ,, Isabel, já .. " Ona ale zavrtěla hlavou, přiložila mi ruku na ústa a já teprve teď spatřil, že má oči zalité slzami. ,, Nemluv teď prosím, Michaeli. Chci si pořádně vychutnat, jak krásně si to řekl. Nic hezčího jsem snad v životě neslyšela. " Pořád mi tiskla ruku k obličeji, takže jsem nemohl reagovat jinak, než že jsem na ní vykulil oči. Opravdu řekla právě tohle? A myslela to stejně tak, jak jsem to já pochopil? Nevydržel jsem být potichu. Odtáhl jsem se od ní a vychrlil jsem ,, Krásně? Tím myslíš .. Isabel, já .. " Začala se smát a kroutit hlavou. ,, A už je to tu zas. Michaeli, zadrž a uklidni se, když začneš takhle blekotat, nerozumím ničemu z toho, co se mi snažíš říct. A vůbec, ty jsi už mluvil, teď je řada na mě. Víš .. chtěla jsem ti to říct už tolikrát. Pokaždé, když jsi na mě zamrkal svýma čokoládovýma očima, nebo si se na mě sladce usmál, měla jsem obrovskou chuť vykřičet do celého světa, jak moc tě miluju, ale ty ses pořád držel zpátky a já měla strach, že mě odmítneš. Miluju tě Michaeli. "
Zubil jsem se na ní od ucha k uchu a přesně chápal její pocity. To, co mi teď řekla, u mě způsobilo neuvěřitelný nával štěstí. Měl jsem pocit, že vybuchnu. Je tak krásné to slyšet. A trvalo to jen proto, že jsme oba takový ťuňťové.
Isabel mi vtiskla rychlou pusu na tvář a s úsměvem pronesla. ,, Jsem ráda, že jsi udělal takový pokus. " Potom mi rozepnula kabát a schovala se ke mně. Objala mě kolem pasu a byli jsme k sobě tak přitisknutí, že by mezi námi neproletěla ani muška. Isabel mi horce dýchla na krk a pak mě políbila, čímž mi málem způsobila srdeční záchvat, jelikož mým tělem projel takový záchvěv slasti, že mé srdce poněkud nestíhalo. ,, Páni, slečno Portrová, chcete mě mít na svědomí? " zeptal jsem se s hlubokým nádechem, ale nedovolil jí odpovědět. Chtěla mi odseknout, ale já byl rychlejší a umlčel jsem její nezbedná ústa dalším nenasytným polibkem. Cítil jsem se tak nádherně, jako už dlouho ne. Bylo mi tak lehce, že jsem se skoro nadnášel. Všechna ta tíha, kterou jsem uvnitř sebe nosil kvůli tomu, že jsem nedokázal vyjádřit své city, byla pryč.
Isabel zvedla hlavu a podívala se na mě. Já se v těch jejích studánkových očích skoro topil. Usmála se na mě a zeptala se ,, Třeseš se, je ti zima? " Lehce jsem jí políbil a do úst jí pošeptal. ,, Je, ale jen trochu, hřeje mě totiž láska a taky jeden krásný andílek. " Viděl jsem, jak jí lehce zrůžověly tváře. Byl to tak zvláštní a zároveň nepopsatelně krásný pocit, mít jí tak blízko u sebe. Smět jí líbat a držet v náručí. Stáli jsme přitisknutí k sobě pod vánočním stromem ještě hodnou chvíli. Ani jeden z nás se nesháněl po Dougovi a Jenny. A oni po nás zřejmě také ne.
Znovu začalo sněžit. Nemohl jsem se na ní vynadívat. Byla tak nádherná, když se jí zmrzlé sněhové vločky třpytily na hedvábné tváři zrůžovělé mrazem a taky láskou. Divil jsem se sám sobě, že jsem najednou tak smělý. Bez jediné známky nervozity jsem jí začal vločky slíbávat z obličeje. Isabel pod mými polibky skoro roztávala. Cítil jsem, jak se o mě čím dál víc opírá. Držel jsem jí pevně, měl jsem strach, aby se mi nerozpustila.
,, Vrátíme se nahoru. " zamumlal jsem a políbil jí do mokrých vlasů. Ani se ode mě neodtrhla. Pořád měla své ruce omotané kolem mého pasu a schované pod kabátem. A přesně tak jsme se objevili i nahoře v nebi. Naštěstí ještě všichni spali.