30. 01 2010 | 11.32
Život po smrti
103.kapitola
Začínala se mě zmocňovat zoufalost. Mám to někomu říct? Nebo se mám dolů vypravit sám? Panebože, co když jí doopravdy našel, co udělám? Nemůžu tu jen tak čekat. Jdu dolů.
Vyhrabal jsem z peřin, natáhl na sebe mikinu a kabát a chystal se přenést.
,, Co to tady provádíš? " ozvala se za mnou Isabel a já se tak rychle otočil, až jsem se zapotácel. Chytla mě kolem pasu a přitáhla si mě k sobě. Byl jsem tak rád, že jí vidím. Usmál jsem se na ní a pohladil jí po tváři. ,, Jsi zpátky. " zašeptal jsem a ona zavrtěla hlavou. ,, To víš, že jsem zpátky. Miláčku, jsi v pořádku? Co to tady vyvádíš, vždyť sotva stojíš na nohou. Kam si chtěl proboha jít? "vykulila na mě oči a pořád mě pevně držela kolem pasu. ,, Chtěl jsem jít za tebou, měl jsem strach a ty si tak dlouho nešla a .. " Isabel se ušklíbla. ,, Dlouho nešla? Lásko .. byla jsem pryč sotva půl hodinky, tak co tady jančíš? " Pohladila mě po vlasech a já na ní nevěřícně zíral. ,, Půl hodinky? Ale já .. mě .. mě to připadalo jako celá věčnost. Měl jsem o tebe hrozný strach a .. " Přiložila mi prst na ústa. ,, Ty můj malý popleto. Musíš se uklidnit. Nic se nestalo, všechno šlo rychle a v pořádku. "
Plácnul jsem se do čela. ,, Promiň, jsem praštěnej. " Isabel se rozesmála. ,, Nemyslím, že si praštěnej, jsi jen .. " Pousmála se a dala mi pusu na čelo. ,, Jsem jen? " zajímal jsem se a ona mi věnovala jeden za svých nádherných úsměvů. ,, Jsi jen .. zamilovaný .. řekla bych. "
Zase se mi tělem rozlévalo to příjemné teplo. Znáte to .. takový ten pocit .. nevím, jak bych vám to popsal, ale je to něco úžasného. Skoro jako vědomí, že už budete navždy jen šťastný. Bylo to tak krásné, tohle slyšet. Tolik mi její milá slova chyběla. Měl jsem chuť se s ní roztancovat po pokoji, ale nejspíš bych dostal vynadáno. Tak jsem jí jen pevněji objal a sázel jí polibky na tváře a posléze i na krk. Cítil jsem, jak v mých rukou roztává, ale po chvíli mi zase zakryla pusu rukou. ,, Stačí broučku. Teď musíš zas do postýlky. A víš co? Mohl bys mi vyprávět o tom Georgovi a taky kdo ti udělal takovou pěknou sádru.
Zazubil jsem se na ní a skočil do postele. ,, No no .. abys to nepřehnal zlato. " mírnila mě Isabel, ale já měl hrozně dobrou náladu a chtělo se mi blbnout. Poklepal jsem na postel vedle sebe, aby si přisedla a začal jsem jí vyprávět, jak to probíhalo, když jsem od ní utekl. Když jsem jí povídal, jak mě George proměnil, tak jen tiše vydechla ,, Páni, tohle taky andělé umí? " S nadšením jsem jí povídal, co všechno časem dokážeme. Isabel se jen rozšiřovaly oči překvapením. Přišlo mi to zábavné. Musel jsem se jí smát. ,, Hele nech si toho jo? Jak jsem tohle mohla tušit. Radši mi pověz, co bylo dál. " šťouchla do mě se smíchem.
Vyprávěl jsem jí tedy o nemocnici a o tom, co mi řekl doktor. Isabel na mě lítostivě koukala. ,, Ježiš broučku, to je tak zlý? To mě mrzí. " Mávl jsem rukou. ,, V pohodě, přežiju to. " Pak jsem jí říkal, jak se na mě ten doktor podezřele díval, když jsem mu tvrdil, že jsem si to udělal sám. Isabel se ušklíbla. ,, Teda .. určitě si myslel, že tě někdo týrá. " Se smíchem jsem jí pozlobil. ,, No vždyť to taky týrání skoro bylo. " zazubil jsem se na ní, ale když jsem viděl, jak posmutněla, pohladil jsem jí po tváři. ,, Dělám si legraci, miláčku, promiň. Samozřejmě, že to není tvá vina. " Políbil jsem jí do vlasů a čekal, až se taky usměje. ,, No tak zlato, teď jsi zase jako bublinka ty. Aby si mi neuletěla. " předstíral jsem strach a pevně jí chytil za ruku. Pak jsem na ní nafukoval tváře. ,, Rád mě zlobíš, viď? " zeptala se už s úsměvem. ,, Moc rád. " zaculil jsem a chystal se jí políbit, jenže nás vyrušilo zaklepání a dveře.