20. 02 2010 | 18.59
Život po smrti
121.kapitola
Teď, pokud dovolíte, shrnu pár týdnů jen do krátkého vyprávění. Nemusíte se bát, že bych vás připravil o něco důležitého. Budu se snažit vůbec nic nevynechat.
Tak .. čím bych začal? No nejprve asi tím, u čeho jsme skončili. Pokud si dobře vzpomínám, zanechali jsme Claudii a Jenny u mě v pokoji, aby si spolu promluvily. No .. zvládnuly to bez hádek. Tím rozhovorem veškeré jejich hašteření skončilo. Vycházejí spolu teď mnohem líp, i když sesterská láska to není. Zatím. Možná že i tohle se časem změní. Přece jen, musejí dohnat skoro celý život.
Dál je tu moje schopnost. A víte co? Už mi to docela jde. Tedy.. jde mi to líp, než na začátku. Když chci s něčím pohnout, tak se mi to povede. Problém je nyní spíše v tom, že občas se věci hýbají, i když to nemám tak úplně v plánu. Pomyslím si, že bych něco potřeboval, a než si proto stihnu dojít, rozletí se to ke mně samo. Někdy je to super, ale někdy dost bolestivé. Nedávno jsem si málem vyrazil zuby talířem. A opovažte se mi smát!
Taky by vás mohlo zajímat, jak nám to klape s Isabel. Někoho potěším, někoho možná ne. Nemám totiž tušení, jak našemu vztahu vlastně přejete. Ale je to tak, že se spolu máme krásně. Jsem s ní tak šťastný, že bych mohl i lítat. Trochu zbytečně máme každý svůj pokoj, protože víceméně trávíme noci společně. Buď spíme u ní, nebo u mě. Nemá to žádné pravidlo. Zaplujeme do toho pokoje, který máme zrovna blíž. Isabel má plno věcí u mě a já zas u ní. Občas to vyvolává komické scény pro mě, ale hysterické pro Isabel. Někdy se totiž stane, že ke mně přiletí a vyvádí, že nemůže najít to růžové tričko, nebo že jí chybí její oblíbená sukně. Pokaždé se jí směju. Nemůžu si prostě pomoc, takže si tím většinou vysloužím, že již zmíněný oděv, který úspěšně najde, skončí na mé hlavě.
No a teď už víte asi všechno. Počkat! Vlastně ne! Málem bych zapomněl na to nejdůležitější. Zkusíte si tipnout, co to asi je? Nevíte? Dobře, tak já vám to prozradím sám. Novinka je, že ... cha, asi vás budu ještě chvíli napínat. Dobře, tak ne no. Tak to tedy povím hned.
Novinkou je, že už mám taky svého svěřence. Zatím jsem měl dvě holky, teď je to kluk. Jmenuje se Ted a tu zprávu, že se stává andělem, přijal až děsivě klidně. Je asi o tři roky starší než já a je vážně prima. Hned první den mi vysvětlil, že mou hudbu nikdy neposlouchal, ale že se tím ani náhodou nesnaží říci, že by byla špatná a taky, že vůbec nebude posuzovat, jaký jsem podle bulvárních výmyslů, ale že si chce úsudek o mě udělat sám, ze svého pohledu. No není to od něj hezké?
Vycházíme spolu skvěle. A velmi rychle se učí. Takže teď už se naše andělská skupinka rozrostla na osm andělů. Nejprve jsem byl sám, potom přišla Isabel. Za ní Doug s Jenny a po nich Lori, Claudia, Ted a taky Maison. To je Dougův svěřenec. Vím, že jsem vám o něm moc nevyprávěl, ale to je tím, že on se do našeho společenství moc nezapojuje. Tráví spíš čas se staršími anděly. Je to totiž jejich věková kategorie. Ale vždycky říká, že nás má rád a že až jednou bude chtít zažít nějaké andělské dobrodružství, přijde určitě za námi.
Uf, zvládl jsem to rychle. Teď už opravdu víte úplně všechno. Takže můžeme pokračovat směle dál. Abyste byli přesně v obraze a věděli, kolik času uplynulo, prozradím vám, že je konec dubna. Isabel je právě s Lori někde dole, Jenny s Dougem se taky někde toulají a já s Tedem máme volno. Zatím.
Na chvilku jsem se natáhnul, abych si odpočinul. Ani nevím, jak dlouho trvalo, než se mi oči únavou zavřely. Co ale vím přesně je, že jsem se moc nevyspal. Bylo to totiž zpátky. Moje děsivé vzpomínky si zase našly cestu na povrch.
jdu hned přepisovat další :) .. do devíti jí tu můžete čekat :)