3. 03 2010 | 20.50
Život po smrti
133.kapitola
,, Mikeu? Broučku vnímáš? " Otevřel jsem oči a hned se díval do Isabelina usměvavého obličeje. ,, Vnímám. Promiň, nějak jsem nemohl udržet oči otevřené. " odpověděl jsem a pokusil se alespoň o malý úsměv. ,, Vypadáš už o maličko líp. Nechceš se najíst? " ,, Nechci, nemám hlad. " odpověděl jsem a ona už mě naštěstí dál nepřemlouvala.
Podala mi pyžamo. ,, Jdeš do tý sprchy? " Vzal jsem si ho od ní a pokýval hlavou, že jdu. Byl jsem ale líný se zvednout. ,, Miláčku? " zasmála se Isabel, když jsem zas složil ruce pod hlavou a zavřel oči. ,, No jo .. vždyť já už jdu. " zamumlal jsem a posadil se. Isabel se smála dál. ,, Já tě přeci nikam nevyháním andílku, to tys chtěl jít. " ,, Já vím. Jdu." Vstal jsem a protřel si oči. Isabel se ke mně ze zadu přitiskla a objala mě kolem pasu. ,, Jak se cítíš miláčku? Můžu pro tebe něco udělat? "
Za ruku jsem si jí přitáhl před sebe a zadíval se jí do očí. ,, Mám tě moc rád, Isabel, víš to? Už jsi toho pro mě udělala tolik, že ani víc chtít nemůžu. " Zavrtěla hlavou. ,, Ale co to povídáš? Mikeu, poslouchej, kdybys cokoliv potřeboval .. nebo třeba chtěl o něčem mluvit, tak jsem tu pro tebe. " Bylo mi jasné, na co naráží. Zamyslel jsem se nad tím a došlo mi, že za tu co tu jsem, už jsem se několikrát přesvědčil o tom, že vypovídat se je mnohem lepší, než to dusit v sobě.
,, Můžem .. teda mluvit? " zeptal jsem se a ona mě hned za ruku táhla k posteli. Než jsem začal vyprávět, tak se mě samozřejmě neopomněla zeptat. ,, Nemáš hlad zlato? " Musel jsem se nad tou její starostlivostí už pousmát. ,, Nemám miláčku. Víš .. myslím, že teď nemám na jídlo ani pomyšlení. Po tom co .. však ty víš. "
Maličko se zasmála a stiskla mi ruku. ,, Tak povídej zlato. Poslouchám a nepřerušuju. " Zhluboka jsem se nadechl a začal se vyzpovídávat z veškeré té hrůzy, na kterou jsem si vzpomněl a která mě trápila. Nejprve jsem jí ale upozornil, že to co uslyší, se jí asi nebude moc líbit, ale ona mě ujistila, že to zvládne. Tak jsem se jí svěřil se vším. "
,, Hrozně se za to stydím. " ukončil jsem svůj výklad a schoval si obličej do dlaní. Chvíli mě tak nechala a pak mi ruce stáhla. ,, Za co Mikeu? " zeptala se a já nechápal, že jí to není hned jasné. ,, No přeci za to, že jsem to dopustil. Copak to nechápeš Isabel? Vždycky jsem se lékům vyhýbal a nakonec to byly právě ony, co mě zničily a ukončily můj život. Proč jsem jen víc nepřemýšlel? " Nečekal jsem, že mi to dokáže vysvětlit a že pochopí, o co mi jde, ale snažila se.
,, Michaeli, tohle není tvá vina. Za tohle může ten doktor. Měli by ho zavřít! Nedával na tebe pozor po tom, co tě nadopoval neuvěřitelným množstvím prášků! " Byla naštvaná, poznal jsem to na ní. Ale nevěděl jsem, jak jinak jí vysvětlit, o co přesně mi jde. ,, Děkuju, že sis mě poslechla miláčku. Půjdu teď do té sprchy. " Políbil jsem jí na čelo a usmál se. Pohladila mě po tváři a nechala mě odejít.
Byl jsem ve sprše snad hodinu. Za prvé mi horká voda přinášela jistý druh úlevy, protože jsem byl celý rozlámaný a za druhé jsem ze sebe potřeboval smýt všechny ty hrozné věci. Nebo mít alespoň pocit, že s odtékající vodou zmizí i všechny mé starosti. Trochu to pomohlo, ale vedle v pokoji na mě čekala pomoc daleko větší.