2. 03 2010 | 21.17
Život po smrti
132.kapitola
Prospal jsem skoro celý den. Vzbudil jsem se někdy navečer. Žaludek jsem měla jako na vodě a třeštila mi hlava. Isabel dělala asi něco k jídlu, ale mého pohybu si okamžitě všimla.
,, No ahoj, ty moje šípková Růženko. Už se tu na tebe byli několikrát podívat Jenny a Doug, aby se zeptali, jak se ti daří, ale tys spinkal jako miminko. " Usmála se, ale mě do smíchu ani trochu nebylo. Sedla si ke mně na postel a položila mi ruku na čelo. ,, Jak se cítíš miláčku? " Neměl jsem sílu, abych se nějak přetvařoval. ,, Je mi hrozně zle. Myslím, že budu zas potřebovat do koupelny. " zavzdychal sem, ale neměl sílu vstát, tak jsem jen zavřel oči a zkoušel to zaspat.
,, Musíš se najíst zlato, je ti špatně z hladu. " poučila mě Isabel a hned vstávala. ,, Nebudu jíst. " zašeptal jsem a ona se zarazila. ,, Co tím myslíš, že nebudeš jíst? " ,, Nemám hlad. " A taky jsem neměl náladu na žádné vysvětlování. Otočil jsem se čelem ke zdi a zase usnul. Ne na dlouho.
Pro Isabel nebyl můj spánek žádnou překážkou. Zatřásla se mnou. ,, Vstávej zlato. " Dělal jsem, že jí neslyším, nebylo mi to ale nic platné. Třásla se mnou, dokud jsem nezačal reagovat. ,, Isabel, ještě chvíli se mnou házej a budeš převlíkat povlečení. Když jsem říkal, že je mi pořád zle, nedělal jsem ani trochu legraci. " Okamžitě mě pustila a znervózněla. ,, Promiň miláčku. "
Uvědomil jsem si, že se jí za tu včerejší péči v koupelně zrovna dvakrát neodvděčuju. ,, Isabel omlouvám se. " Sklonila se nade mnou a prstem mi přejížděla střídavě po čele a tváři. ,, Neomlouvej se lásko, není za co. Ale pojď se prosím najíst, aspoň trochu, ano? " ,, Nezlob se zlato, ale nebudu jíst. " Zavrtěl jsem hlavou a ona si povzdychla. ,, Dobře, ale čaj vypiješ bez odmlouvání. "
Nemohl jsem jí dál odmítat, i když jsem moc dobře věděl, že pokud něco vypiju nebo sním, čeká mě zas pár útrpných minut v koupelně. Vůbec jsem se necítil dobře. Ačkoliv to byl jen sen, pořád jsem v sobě cítil ta kvanta léků.
Isabel ke mně přistoupila snad s bezedným hrnkem. ,, Musíš to vypít miláčku. I když se ti nechce. A snaž se to v době udržet, ať nejsi dehydrovaný. " Políbila mě na čelo a já si pomyslel, že se jí to vážně lehce povídá. Usrkával jsem horkého čaje, který byl naštěstí úplně bez chuti, takže mi nedráždil už tak rozbouřený žaludek. Isabel se na mě spokojeně usmívala. Když jsem měl dopito, vzala mi hrnek z ruky.
,, Je ti líp? " přikývl jsem, že ano. ,, Asi půjdu do sprchy. " zamyslel jsem se a Isabel vyskočila z postele. ,, Vydrž chvíli miláčku, donesu ti čisté pyžamo. " nejprve jsem na ní nechápavě koukal, ale pak mi došlo, že jsem pořád u ní v pokoji a válím se v její posteli. Když odešla, zachumlal jsem se ještě víc pod peřinu. Bylo mi vážně mizerně a to ne jen fyzicky.
Pořád jsem nedokázal pochopit, že jsem na to tenkrát přistoupil a nechal toho doktora, by mě krmil léky. Na co jsem myslel? A na co kruci myslel on, že mi v tom nezabránil? Vůbec to nemuselo takhle dopadnout. Ale podle toho, co říkal předtím Matt, to vypadá, že bude ten doktor možná potrestán. Nikdy jsem nepřál nikomu nic špatného, ale .. jak mi to mohl udělat? Slíbil přece, že u mě bude. Že na mě dá pozor. A svůj slib nedodržel a ani se mě nesnažil nějak extra zachránit. Měl jsem vztek na něj i na sebe. Jak se teď můžu podívat Isabel a svým přátelům do očí? Kdyby věděli, jak to bylo a kvůli čemu, tak už se mnou určitě ani nepromluví. Bylo mi z toho hrozně smutno.
Schoulil jsem se v posteli do klubíčka a snažil se nevnímat zimnici. Nevím, kdy se Isabel s mými věcmi vrátila. Nevydržel jsem na ní čekat. Znovu jsem se ponořil do hlubokého spánku.