1. 04 2010 | 22.19
Mé kouzelné dítě
11.kapitola
Marseille, Francie
Za dva měsíce tomu bude už rok, co se naše Nicolette narodila. Nemůžu uvěřit tomu, že tolik vyrostla. A čím je starší, tím je krásnější. A šikovnější. Pořád se snaží o naučení se chodit. Už udělá sama pár krůčků. Jack se s ní postaví naproti mně a já natáhnu ruce, aby ke mně došla. Nicolette se ke mně dostane kolébavou chůzí s velikým úsměvem na tváři. Je tak rozkošná. Na hlavičce má světlounké vlásky, pod zelenýma očima malý nosánek a tvářičky má roztomile buclaté. Nejkrásnější ale je, když se jí pusinka roztáhne do šťastného a spokojeného úsměvu.
Na hodinách tance se jí zalíbily i ostatní děti, tak má teď víc kamarádů. Je tak hezké pozorovat je, když se vítají. A dokonce už mají své oblíbené písničky. Nicolette miluje všechny rychlejší skladby. To si pak začne brebentit a vrtí se.
Jednou jsem šla kolem výlohy obchodního domu a zahlédla tam krásné šatičky. Musela jsem je Nicolette koupit, určitě v nich bude vypadat jako opravdová princezna. Doma jsem jí ukázala a ona k nim hned natahovala ručičky. Chtěla si je vyzkoušet. Ráda se teď obléká, protože se naučila pomáhat. Natahuje nohy, abych jí mohla lépe obléknout. No .. a jaká je v nich parádnice.
Když jsme zrovna netancovali, tak milovala čtení pohádek a prohlížení obrázkových knížek a časopisů. I s tím chtěla pomáhat. Seděla na zemi, před sebou měla roztaženou knížku a náruživě otáčela stránky. Občas se jí bohužel podařilo nějakou přetrhnout. Naše malá pomocnice to ale neudělala schválně, tak jsme se nezlobili, jen se jí snažili ukázat, jak se to dělá správně. No .. snad tomu jednou přijde na kloub. Jack to zatím vyřešil tím, že jí dává jen staré noviny, aby nám tu nějaké knížky vůbec zůstali v celku. A Nicolette to nevadí, ona si ráda ,přečte´ cokoliv, kde se nacházejí obrázky. Je sranda jí poslouchat. Plácá se ručičkama do nohou a nahlas breptá. Jack vždycky přikyvuje a odpovídá jí. ,, Jen nám to všechno přečti miláčku, vážně to tam píšou? To je tedy věc. " A ona povídá a povídá a povídá. Občas se sama sebe ptám, po kom je tak upovídaná.
Gary, Indiana
Deset měsíců. To už je ale věk, co? A Michale roste jako z vody. Vyrostl ze všech svých oblečků. Vždycky jsem si přála mít své děti jako ze škatulky, takže když nebyla možnost jim nové oblečení koupit, ušila jsem ho sama. Michael nám tu teď sedí v obýváku na dece v modrých tepláčkách a žlutém tričku. Je to sluníčko. Pořád se teď na nás usmívá. Naučil se ukazovat na předměty, které by si přál a ke vztekání a k pláči se uchyluje jen v nejkrajnějších případech a to je tehdy, když něco potřebuje a jeho touhy nejsou delší dobu vyslyšené a hlavně splněné. Miluje totiž pozornost. Rád se předvádí a začíná být taky tak trochu zlobidlo, což se moc nelíbí Josephovi.
Poslední dobou na Mika několikrát zvýšil hlas a nenechá si vysvětlit, že on ještě nemá rozum z toho, co dělá špatně a co je legrace. A já proti němu nic nezmůžu. Starší děti už ví, co si v jeho přítomnosti mohou dovolit, ale Michael to ještě nechápe. Když na něj Joseph zakřičí ,, Ne! " , tak se sice zarazí a chvíli se na něj dívá, ale pak se usměje v domnění, že si hrají. A to Josepha vážně vytáčí.
Zrovna jako dnes. Michale si našel novou zábavu u jídla. Protože ho přestalo bavit to stereotypní dávání kousků banánu do pusinky, začal ho házet po kuchyni. ,, Mami, Mike mi hodil banán na hlavu. " Stěžoval si Tito. Povzdychla jsem si a zamračila se na Michaela ,, Michaeli, banán patří do pusy! No tak! " Snažila jsem se mu strčit do pusy sama, ale on se šklebil a odtahoval se ode mě. Myslela jsem si, že už prostě nemá hlad, ale on se po chvíli začal krmit sám. Tedy .. pár kousků do pusy, zbytek po kuchyni a náš miláček z toho má ohromnou legraci a píská smíchy. A jeho sourozenci ho ještě podporují, když se taky smějí. Pokud tedy nejsou zrovna Mikovým cílem. To se na něj pak mračí a stěžují si. Takže u stolu vznikne hádka plná překřikování, přičemž Josephovi dojde pokaždé trpělivost.
Bouchnul rukou do stolu, až děti nadskočily. La Toya s Marlonem na něj třeštily oči, Jackie, Tito a Jermaine se přestali pošťuchovat, Rebbie koukala do země a Michael začal Josepha napodobovat. Pěstičkou bušil do stolku a otvíral na nás pusu, ve které se mu třpytilo už šest zoubků. Raději jsem ho vytáhla ze židličky a šla ho převléknout. Jak vysvětlit někomu, kdo je na světě tak krátce, že někteří lidé se zlobí kvůli všemu?