9. 05 2010 | 21.57
Život po smrti – Isabel
9.kapitola
Že to prostě musím udělat, mě napadlo, když jsem viděla Gretinu vyrovnanost. Nakonec jsem totiž pochopila pravý význam jejích slov. Ona to čekala, byla na to připravená, protože měla možnost se rozloučit. A to je důvod jejího klidu. Ale co já? Co my ostatní, kteří jsme tuhle možnost nedostali. Neměli jsme příležitost k tomu, abychom své rodině řekli sbohem. A proč taky? Protože mnozí z nás k tomu neměli důvod. Nepočítali s tím, že když se viděli s rodinou před smrtí, bylo to úplně naposledy.
Rozhodla jsem se, že to, o co jsem byla násilím připravena, udělám teď. Věděla jsem, že Michael by to neschvaloval. Možná by se mě i snažil zastavit a o to rozhodně nestojím. Povím mu to potom. Možná. Ale teď se o tom nesmí v žádném případě dozvědět.
Zhluboka jsem se nadechla a myslela na ten světloučce modrý rodinný domek na klidném předměstí Orange County. Když jsem otevřela oči, nemusela jsem si ho už jen představovat. Jsem tu. Opět. Zpátky doma. Tentokrát je to tady ale jiné. Vždycky tu byla příjemná atmosféra plná přátelských rodičů, pobíhajících dětí a občasných večírků. Z ne daleka bylo slyšet moře a hlasy z pláže. Dnes, jakoby tu někdo mohl ovládat dění tlačítkem na hlasitost. Všude bylo jen nepříjemné ticho. Smutné ticho. Byla tu cítit přítomnost smrti.
Začínala jsem mít obavy. To ticho znamená jediné. Naše ulice byla vždy semknutá, pořádaly se tu večírky, každý věděl o problémech každého, společně jsme si tu pomáhali. Teď všichni soucítí s naší rodinou. Bylo to tak pokaždé, když v ulici někdo zemřel, smutek drželi všichni. Bylo tak zvláštní vědět, že tentokrát se smutek drží za mě.
V očích mě pálily slzy a celé tělo se mi chvělo úzkostí. Ale nevzdám se. Nemůžu utéct. Jednou jsem sem přišla, tak to dotáhnu do konce. Na chvíli jsem zavřela oči, abych se uklidnila, a pak jsem vykročila vpřed.
Vešla jsem do domu a zpoza dveří do jídelny jsem zaslechla tiché vzlykání. Trhalo mi to srdce. Zamyslela jsem se jak je to asi dlouho, co mě Michael přišel vyzvednout do mého bytu, a došlo mi, že to ještě není ani celý den. A to znamená, že se to rodiče před pár hodinami teprve dozvěděli.
Vstoupila jsem do jídelny a dívala se, jak máma, táta a malý bráška sedí u stolu, drží se ruce a dívají se na mou fotku. Nevěděla jsem co dělat. Bože, to je tak nefér. Opatrně jsem k nim přistoupila a zavolala ,, M-mami? " Zkusila jsem to asi třikrát, pokaždé hlasitěji, ale ani se neohlédla. Slzy se mi proudem spustily taky. Na loučení je zřejmě pozdě. Ale co mám tedy teď dělat? Přeci prostě jen tak neodejdu. Pohled na ně tolik bolí, ale nemůžu je opustit.
Zaslechla jsem za sebou nějaký zvuk a prudce se otočila. Hleděla jsem do tmavých očí a vzmáhal se mě vztek. Co on tady sakra dělá?! To mě sleduje?! Chtěla jsem ho ignorovat a obrátila jsem se zpět ke své rodině, ale Michael mě chytil za ruku a trhnul se mnou k sobě. Byl naštvaný. ,, Co si sakra myslíte, že děláte? Copak jste mě vůbec neposlouchala? Tohle máme zakázané! " Vytrhla jsem svou ruku z té jeho a zamračila se na něj. Měla jsem jeho kázání plné zuby. ,, Jistě, že jsem vás poslouchala, ale je mi úplně jedno, že to někdo zakázal. Oni jsou moje rodině a já na ně prostě nechci zapomenout. Copak vy dokážete zapomenout? Co vaše děti? " Abych byla upřímná, ať by řekl cokoliv, nezměnilo by to nic na mém názoru, že dělám správně. Jenže on, než aby mi vůbec nějak odpověděl, začal útočit. ,, Moje děti z toho laskavě vynechejte. Tohle teď není o mě a o nich! Je to o vás a vaší nezodpovědnosti! "
No to mě podržte. Tak on mě chce poučovat o zodpovědnosti? Zrovna on?! ,, Já nejsem nezodpovědná! Protože mě záleží na mé rodině! K nim cítím zodpovědnost. Chci na ně dávat pozor. Ale vy zřejmě na své děti ne. Rychle jste na ně zapomněl. Vykašlal jste se na ně jen kvůli nějakým blbým pravidlům! " Vzteky se ve mně vařila krev. Měla jsem chuť mu toho do tváře vykřičet ještě mnohem víc, ale výraz v jeho očích mi zamknul pusu. Díval se na mě tak ukřivděně, že jsem se nemohla ani pohnout. Začaly mu téct slzy a dřív, než jsem stihla cokoliv namítnout, vyběhl z domu ven. Ale ne. Vyběhla jsem ze dveří a volala na něj. ,, Michaeli počkejte! Stůjte! Neznáte to tady. No tak, zastavte! " Ani se neohlédl a utíkal dál do tmavých ulic.
Nevěděla jsem co dělat. Mám se rozběhnout za téměř cizím člověkem, který je teď někde sám venku, protože jsem nedržela jazyk za zuby, kvůli čemu mě nejspíš hodně nenávidí, nebo zůstat tady, u mé rodiny, která mě nemůže vidět ani slyšet, ale vím, že mě milují a že já miluji je? Tohle je moc složité. Co mám udělat? Přeci je nemůžu opustit. Znovu. Ale on je tam někde venku sám a já mu ublížila a .. jenže, taky je dost možné, že vůbec není venku, ale že se v klidu vrátil nahoru. Je taky možné, že o mou pomoc vůbec nestojí, je možné, že ..
Z přemítání mě vytrhlo hlasité zahřmení a následující déšť. V tu chvíli jsem se rozhodla. Možná dělám chybu, možná už venku není, ale možná taky je a já ho tam nemůžu nechat. On mi přece nic špatného neudělal. Za moje problémy nemůže.
Utíkala jsem do svého starého pokoje a pod bundu si schovala teplou deku. Ve dveřích jsem se naposledy s těžkým srdcem ohlédla na svou rodinu ,, Miluju vás, odpusťte mi to. " a vyšla jsem ven do prudkého lijáku.
Byla už opravdu tma a já nevěděla, kde ho mám hledat. Rozběhla jsem tím směrem, kde jsem ho naposledy zahlédla a doufala, že ho rychle objevím a hlavně že je v pořádku. Před očima jsem stále měla ten jeho ublížený výraz. Bloudila jsem ulicemi, bylo chladno a nikde nikdo. ,, Panebože co mám dělat? " Zoufala jsem si sama pro sebe a začínalo mi být do pláče. Řekla jsem si, že ho budu hledat maximálně už jen půl hodiny a pak se vrátím nahoru.
Po chvilce jsem se dostala do nějaké tmavé čtvrti plné špinavých ulic. Měla jsem strach. Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že má stanovená půl hodina je dávno pryč. Potichu jsem zašeptala ,, Omlouvám se. " a chystala se přenést zpět nahoru, když tu se v jedné z ulic něco pohnulo. Musela jsem sebrat veškerou odvahu, a že jí moc nebylo, abych se odhodlala zajít zjistit, co to bylo. Vůbec mi v tu chvíli nedošlo, jak směšně se chovám. Nás totiž nikdo vidět nemůže, tak co by se mi proboha asi tak mohlo stát?
Čím víc jsem se k tomu místu blížila, tím víc mě opouštěl strach a spíš ho nahrazovala lítost. Věděla jsem, že je to on.
Seděl schoulený na zemi, celý promáčený a obličej si schovával v dlaních. Vytáhla jsem deku a zabalila ho do ní. Podíval se na mě a v očích se mu stále zračila ta stejná bolest, kterou jsem tam viděla i v našem domě. Nic neříkal, tak jsem začala já. ,, Omlouvám se. To ode mě nebylo fér. Nechtěla jsem .. " nenechal mě omluvu dokončit a zatímco si otíral oči opuchlé pláčem, zašeptal ,, Měla jste pravdu. Řídím se pravidly, ale své děti nadevše miluji. " Znovu sklopil hlavu a hrál si s cípem deky. Poznala jsem, že tím co jsem řekla o tom, jaký má teď vztah ke svým dětem jsem se ho moc dotkla. Posadila jsem se vedle něj a tentokrát objala já jeho. ,, Já vím. " Možná jsem měla říct víc, ale vůbec jsem nevěděla co. A Michael o to nejspíš ani nestál, protože ještě párkrát popotáhl a pak rychle změnil téma. ,, No .. tak jste teď viděla svou rodinu, je vám líp? "
Zamyslela jsem se nad vším, co mi říkal a smutně mě bodlo u srdce. Uvědomila jsem si, jak se teď vlastně cítím. ,, Není. Byla to chyba. Teď jsem je viděla nešťastné. Měla jsem vás poslechnout. Pak by mi zůstala vzpomínka jen na jejich usměvavé tváře. "
Čekala jsem nějaký poučný pohled, nebo slova , Já jsem vám to říkal ´, ale Michael mě překvapil. Sundal ze sebe deku a přehodil ji i přese mě. ,, Moc mě to mrzí, Isabel. Nejsem zrovna dobrý učitel. " Ach jo. Jak může být někdo tak moc známý, probíraný celým světem a zároveň tak milý? Najednou jsem měla nutkání něčím se mu za ta laskavá slova odvděčit. Lehce jsem ho políbila na tvář a vyvrátila jeho myšlenky. ,, Kdepak, lepšího jsem si nemohla přát. "
A to jsem myslela zcela upřímně. Mám dojem, že od Michaela se toho mám ještě mnoho co učit. On má nejspíš doopravdy srdce anděla.