Než se vrhnete do čtení téhle povídky, tak bych vám chtěla říct, že to není moje dílo. Já jí jen překládám z angličtiny. Povídku napsala Punky Misfit a její originál můžete najít na www.fanfiction.net v sekci TVshow, oddělení Bones a její název v originále je Learning how to smile. Překlad je samozřejmě tak trošku volný, ale samostaný děj příběhu zůstavá úplně stejný. Je to trošku jiná povídka, než jste asi doposud četli, ale mě přišla zajímavá. V originále není povídka zatím dokončená, takže nevím jak často se tu budou objevovat kapitoly. Jo a pro ty, co čtou mou vlastní tvorbu, tak povídka Dívka s hlasem anděla, bude samozřejmě také dokončená, už se na tom pracuje :). tak a teď už hurá do čtení a udělá mi velikou radost, když tu po sobě zanecháte komentář :). Děkuju :). 

 

"Vážně Kůstko? Vážně tam hodláš stát a říkat mi tohle?"

"Boothe, chováš se hloupě. Nerozumíš tomu, co říkám."

"Ne, myslím, že tě slyším hlasitě a jasně! To je to co si o mě myslíš, co? Jsem dost dobrý k tomu, abych tě oplodnil, ale k ničemu jinému už mě nepotřebuješ."

"To není pravda! Miluju tě! Kdybys jen přestal být tak pyšný .."

Booth zvedl ruku, aby jí umlčel. Sundal klíče z háčku u předních dveří. " To je jedno. Nechci to slyšet. Jdu ven."

"Dobře. Jdi!" Vyštěkla! Dveře se s prudkostí zabuchly a Brennanová zůstala stát sama snažíc se pochopit, co se vlastně zrovna odehrálo.

Pronikavé vyzvánění budíku probralo Brennanovou z neklidného spánku. Aniž by otevřela oči, zašátrala rukou na nočním stolku do míst, kde se její budík nacházel. Podařilo se jí ho vypnout bez většího pohybu. Proč se rozhodla, aby jí budík zvonil poplašným tónem? Anebo proč se to nerozhodla změnit, když jí hlavou prolétla každé ráno ta samá myšlenka? "Jdeš se sprchovat první?" Zabručela. Teprve absence odpovědi jí donutila otevřít oči. Prostor v posteli vedle ní byl prázdný. Srdce jí pokleslo smutkem.

Brennanová čekala půl hodiny a pak mu zavolala. " Boothe tohle je směšné. Musíme si promluvit. Musíš se vrátit domů."

"Přijdu domů, až budu připravený."

"Kdy to bude?"

"Nevím."  Zavěsil.

Ona a Booth se pohádali už častokrát. Obvykle to byla ona, kdo odešel. Ale v těch vzácných momentech, kdy odešel on, vždycky se do rána vrátil zpět. Mohl by na ní být stále tak rozzlobený? Slzy se jí vlily do očí. Rozhodla se, že se nejprve osprchuje a připraví snídani, než znovu vyzkouší jeho telefon.  S obtížemi se posadila. Před sebou svoje rostoucí břicho, ve kterém sídlilo její nenarozené dítě. I vylézt z postele bylo poslední dobou více složité.

Booth a Brennanová spolu byli léta, i když ne v tradičním slova smyslu. Dokázali přejít od známých k partnerům a následně od partnerů k milencům. Byla v mírném šoku, když objevila svoje těhotenství. Opět byla překvapená při jeho radostné reakci, když mu sdělila tu novinu.  Ačkoliv si nebyla úplně jistá co očekávat, její reakce jí řekla vše, co potřebovala vědět. Být s ním bylo správné.

Po celou dobu sprchování se jí honily hlavou myšlenky na něj. Cestou do kuchyně zapnula televizi. Předtím, než se pustili do toho každotýdenního trapného stěhování, Brennanová sotva sledovala televizi pár hodin jednou za čas. Kvůli Boothovi jí začala sledovat častěji. Dopoledne obvykle ríd sledoval zprávy. Nemusí tam zrovna být, ale ona už přejala jeho zvyky.

Vzala dva plátky chleba z bochníku a vložila je do topinkovače. Pak se posadila při čekání na jejich dokončení. Místní hlasatel zatím zrovna předčítal nejnovější titulek.

"Náš největší příběh se stal během nočních hodin. Mlha a led byly na vině pro hromadnou autonehodu deseti aut, ke které došlo na Key Bridge. Čtyři oběti zemřeli přímo na místě nehody a jeden pak podlehl následkům svých zranění v nemocnici. Ostatní zranění byli převezeni do oblastních nemocnic. Máme Mika přímo na místě nehody. Miku v kolik tak hodin došlo k nehodě?"

"No Carol, policie věří tomu, že k první nehodě došlo kolem druhé hodiny ranní."

Brennanové tuhla krev v žilách. K její hádce s Boothem došlo někdy v tomto časovém úseku, a pokud věděla, za celou noc nepřišel zpět domů.

"Jelikož byla velká tma v čase blížící se první nehody, bylo tu opravdu málo, co se dalo dělat. Led na silnici situaci ještě zhoršil."

Brennanová běžela do obýváku, aby se mohla podívat. V břiše se jí tvořil špatný pocit a tentokrát věděla, že to nemá nic společného s těhotenstvím.

Masakr byl masivní. Více vozů do sebe udeřilo tak silně, že se skoro spojily do jednoho. Některé byly vzhůru nohama. Pneumatika byla opřená proti zábradlí. "Ne" zašeptala si pro sebe.

"Škoda byla dost velká. Bylo mi řečeno, že přeživší byli transportování v kritickém stavu. To je jediná informace kterou o nich policie dala."

"Díky Miku."

Tak klidně jak jen to šlo, si vzala k sobě z ložnice svůj telefon. Posadila se na matraci a vtočila Boothovo číslo. Vyčkávala tak dlouho, dokud se neozvala jeho hlasová schránka. Po pěti minutách to zkusila znovu. Neozval se.

Měla srdce až v krku když začala obvolávat nemocnice. První z nich, ta nejvíce místní, o něm neměla žádné informace. V druhé jí zase nechtěli informace poskytnout. "Prosím, jsem jeho žena." Prosila se lží. Teprve potom jí informovali, že nebyl jejich pacientem.

Když už to chtěla zkoušet do třetice, zazvonil jí telefon s neznámým číslem. Nervózně polkla a odpověděla. "Brennanová?"

"Mluvím s Temperance Brennanovou?"

Zavřela pevně oči "U telefonu."

"Jsem doktor Nash. Volám vám ohledně .. "

Doktor Mullins se jí snažil připravit přes telefon. Ale nic jí nemohlo připravit na to, co jí čekalo na jednotce intenzivní péče. Po příjezdu do nemocnice jí hned představili Boothovu doktoru. Vzal jí za ruku. " Je mi líto, že se musíme setkávat za takových podmínek."

Jen přikývla a slyšela sama sebe, jak se skoro robotickým hlasem ptá. " Co se mu stalo?"

"Byl pátý ve srážce, z toho co mi bylo řečeno. Přiblížil se k nehodě a zabočil, aby se jí vyhnul. Potíž byla v ledu a v rychlosti jakou jel."

"Prosím jen se dostaňte k věci."

"V podstatě jeho vozidlo bylo sraženo dalším a přimáčknuté k hromadě ostatních."

"Jaká jsou jeho zranění?"

"Pár zlomených žeber. Propíchnutá plíce. Zlomené zápěstí a klíční kost. Ale zranění, které mě znepokojuje nejvíce je jeho mozek. Utrpěl vážné zranění hlavy. Byli jsme nuceni udělat operaci k uvolnění tlaku."

Brennanová musela tvrdě kontrolovat svoje emoce. "Chcete říct, že má poškozený mozek? Jak zlé je to?"

"Nebudeme znát skutečný rozsah zranění, dokud se neprobudí. Pak to budeme moci lépe posoudit."

Přikývla, ale nemohla si pomoci s pocitem, že jí něco neříká. "Chtěla bych ho vidět."

"Samozřejmě. Tudy." Vedl jí chodbami jednotky, dokud se nezastavili před proskleným pokojem. Musela sebrat veškerou odvahu, aby se dokázala přiblížit k posteli. Pohled na něj jí vzal dech. Obě oči měl zčernalé modřinami. Tvář měl pořezanou, nepochybně z rozbitého čelního skla.  Hlavu mu pokrýval bílý obvaz a ústa a nos kyslíková maska, která udržovala jeho dýchání v rytmu. I tak ale mohla slyšet jeho boj za každé nadechnutí. Její stoický postoj trochu sklouzl. "Boothe."

Doktor Mullins cítil, že bude lepší nechat je o samotě. Tiše odešel. Brennanová si sotva vzpomínala, že tam s ní vůbec byl. "Je mi to tak líto." Vzala ho za nezraněnou ruku a stiskla v náklonnosti. "Nebyl bys tam, kdyby nebylo mě."

S výjimkou jeho dýchání byl Booth úplně v klidu. Neviděla ani mrknutí v té schránce, ve které byl vytažen z vraku. Aniž by pustila jeho ruku, přitáhla si židli a posadila se k němu, bez ohledu na to, jak dlouho to bude trvat, počká na něj.