Život po smrti - 58.kapitola

11. 12 2009 | 19.24

jsem zvědavá, co na tenhle dílek povíte

Život po smrti

58. kapitola

Mlčky jsme se na sebe dívali, až najednou Isabel vyhrkla. ,, Svíčky. Měl byste si sfouknout svíčky. " podala mi dort a já v jejím hlase zaslechl náznak nervozity. Vzal jsem si dort od ní a upřel na ni pohled. ,, Mám si něco přát? " Isabel se usmála. ,, No jistě. " Na chvíli jsem se zamyslel. ,, Když .. když já bych si raději přál něco od vás. " zamumlal jsem s pohledem upřeným do deky, která mi ještě pořád přikrývala nohy. Isabel se podivila. ,, Ode mě? Ale co .. " Sebral jsem všechnu odvahu, kterou jsem měl a rychle vyhrkl. ,, Nemohli .. nemohli bychom si tykat? " Rázem mi na tvářích rozkvetly rudé růže a chtělo se mi zmizet, protože Isabel nic neříkala. Začal jsem drmolit. ,, O-omlouvám se, byl to hloupý nápad, já jen .. jen jsem myslel .. " ,, Dobře si to myslel. " přerušila mě Isabel. Došly mi slova a hleděl jsem na ní s pusou dokořán. Aniž bych to nějak ovládal, na tváři se mi rozléval obrovitánský úsměv. Isabel se taky usmívala a pak pronesla. ,, Ale trvalo ti to. "

To od ní nebylo fér. ,, Mě? Copak ty nemáš pusu? Mohla si to klidně navrhnout sama, když máš pocit, že mi to moc dlouho trvá! " zamračil jsem se na ní ukřivděně. Ona už se nadechovala, že mi zas pěkně od plic poví, co si myslí, ale já jí rychle zakryl pusu rukou a poprosil jsem. ,, Prosím, dnes ne. Nebudeme se přeci zase hádat. " Upřel jsem na ní smutný pohled. Ještě chvíli se tvářila naštvaně, ale pak se usmála. ,, Máš pravdu, nebudeme se hádat. Tak už si konečně sfoukni ty svíčky. "

Zaculil jsem se na ní, zhluboka se nadechl a sfoukl je. Přál jsem si .. sakryš, teď nevím, jestli vám to můžu prozradit, protože přání se přece nesmějí říkat. A já bych chtěl, aby se mi splnilo. Takže .. Promiňte, tahle část příběhu vám zůstane utajená. Možná vám to budu moci jednou říct, když se mi to splní.

Isabel na mě nedočkavě koukala. Nakonec nevydržela a vyhrkla. ,, No? Tak co? Co sis přál? " Zazubil jsem se a pozlobil jí. ,, Che, podívejme, jak jsi zvědavá. Ale nemůžu ti to říct. Je to tajemství. Chci, aby se splnilo. " Maličko nafoukla tváře a nešťastně povystrčila spodní ret. ,, Ach jo. " povzdychla. ,, Hele nech toho, na mě to stejně neplatí. Já ti to prostě neřeknu. " ujistil jsem jí, ale preventivně jsem si zakryl pusu rukama, protože se znám. Nedokážu se udržet ani normálně, když něco chce vědět a zvlášť ne, když mě teď ty její studánkové oči tolik prosí.

Naštěstí toho brzy nechala. Škodolibě se zasmála a pronesla. ,, Ale jen tak ti to neprojde. " Nechápal jsem, co tím myslí, až do doby, kdyby si nabrala na prst pořádné množství šlehačky z dortu a otřela mi jí o nos a o čelo. ,, ÁÁÁ , no tohle! " Zavřeštěl jsem a vrátil jí to i s úroky. Nabral jsem si pořádnou hrst dortu a rozetřel jí ho po tváři. Isabel vykulila oči a údivem otevřela pusu, do které jsem jí pohotově strčil jednu z jahod, kterými byl dort ozdobený.

,, Páni, jsou výborný! " zasmála se Isabel s plnou pusou a taky mi hned jednu vložila do úst. Nakonec jsme takhle spořádali celý dort. Jen my dva. A byl opravdu velký. Umíte si to představit?

Leželi jsme vedle sebe upatlaní a ztěžka oddechovali. S rukou na břiše jsem jí oznámil ,, Je mi špatně. Ale jinak to byly úžasný narozeniny. " Na což mi Isabel odvětila ,, Jo, taky je mi špatně, ale jsem moc ráda, že se ti narozeniny líbily. " Oba jsme se rozesmáli a dlouho nám trvalo, než jsme dokázali přestat.

Posadil jsem se a pozoroval, jak skoro usíná. ,, Isabel, nespi. Musíš se umýt, jsi celá ulepená a dort máš až ve vlasech. " Otevřela oči a potichu se zeptala. ,, Kolik je hodin? " ,, Skoro dvě ráno. " usmál jsem se na ní. Isabel najednou vyskočila z postele, popadla mou košili, která ležela na židli a pelášila do koupelny. Nechápavě jsem na ní zíral. ,, No co? Snad si nemyslíš, že takhle zaneřáděná půjdu k sobě? Kdepak. Byl to tvůj dort, takže ho ze sebe umyju ve tvé koupelně. " oznámila mi se smíchem a s prásknutím zavřela dveře.

,, Ccc, pořád je hrozně drzá! " zamumlal jsem si sám pro sebe a zase si lehnul. Vážně mi bylo těžko. Aby ne. Takhle se nacpat uprostřed noci. Fuj. Zatřásl jsem se při pomyšlení na jakékoliv jídlo a zívnul.

Ale bylo to od nich hezké, že? A Jenny je úžasná. Odešla, abych mohl být s Isabel sám. A výsledek je, že si tykáme a dobře se bavíme. Je to pořád lepší a lepší.

Vybavoval jsem si v hlavě vzpomínky na celé ty dvě nádherné hodiny. Úplně jsem zapomněl, že je teď Isabel v mojí sprše. S úsměvem na rtech se mi pomalu klížily oči.