Život po smrti - 61.kapitola
16. 12 2009 | 14.00
po menší pauze 
Život po smrti
61.kapitola
Nechal jsem jí s vykulenýma očima samotnou v pokoji a vyběhl jsem ven. Ani ne po deseti minutách jsem se zastavil. Hnal jsem jako o závod, ale kam? Kam vlastně běžím? Vždyť nemám nejmenší tušení, kde by mohla Isabel být. A i kdybych jí našel? Co bych jí řekl? Tohle přece není jen tak, něco takového se neříká každý den a každému. Musím si promyslet, jak to udělám, aby to bylo co nejkrásnější.
S poraženeckou náladou jsem si přiznal, že jsem se unáhlil a zalezl k sobě do pokoje. Styděl jsem se jít za Jenny. Vypadal bych jako hlupák. Co vypadal? Já jsem! Největší hlupák v celém nebi a možná i na celé zemi.
Byl jsem rád, když jsem dostal další jméno. Alespoň se při práci odreaguju a přijdu na jiné myšlenky. Pořád jsem neměl odvahu jít za Jenny. Nedokázal bych se jí teď podívat do očí a říct, že jsem zase selhal. Rozhodl jsem se jít dolů sám. To zvládnu.
Vyřídil jsem to vcelku rychle, šlo o starého pána, kterému netrvalo dlouho, smířit se se svou smrtí. Vzal jsem ho nahoru za jeho neustálého štěbetání, jak jsem já a mojí bratři úžasní a že na nás ujížděla celé jeho rodina.
S úsměvem jsem ho poslouchal. Alespoň do té doby, než jsme se objevili nahoře. Pak jsem zahlédl něco, co mi vyrazilo dech a krutě se mi zabodlo do srdce. Nemohl jsem se na to déle dívat. V rychlosti jsem předal starého pána dál a bez rozloučení utekl do svého pokoje. Zabouchl jsem za sebou, prudce dýchal, a zatímco se mi hořké slzy spouštěly z očí, bušil jsem dlaní do dveří. Jak jen mohla?
Abyste tomu rozuměli, právě před chvíli se mi naskytl před očima zhruba takový obrázek : Isabel stála u dveří svého pokoje. Naproti ní stál Doug, pohladil jí po vlasech, pak si jí přitáhl k sobě a nakonec .. nakonec se políbili.
Celý můj nynější svět se zhroutil. Šel nenávratně ke dnu, všechny mé naděje se rozpustily jako sníh na slunci. A čí je to vina? Moje! Jen a jen moje. Přišel jsem moc pozdě. Odlepil jsem se ode dveří a padl na postel. Brečel jsem do polštáře jako malé dítě, kterému sebrali nejmilejší hračku. Ačkoliv jsem k tomu vlastně neměl důvod, cítil jsem se podvedený. Byla to zrada.
Štkal jsem schovaný pod peřinou a měl jediné přání. Nebýt tady. Proč jen mě museli udělat andělem? Kdo se jich o to prosil? Já tedy rozhodně ne, zažívám tu jen samé trápení.
Na dveře se ozvalo lehké zaklepání. Plačtivě jsem přes peřinu křikl ,, Nechci teď nikoho vidět. " a znovu popustil uzdu slzám. Zřejmě moje slova tomu za dveřmi ale byly úplně fuk. I přes můj nesouhlas jsem zaslechl vrznutí dveří. Rozhodl jsem se dostát svému slovu a ani jsem se neobtěžoval vystrčit hlavu zpod peřiny a zjistit, kdo odmítá respektovat mé přání a soukromí.
,, Michaeli, zlato, nechtěl bys mi říct, co se stalo? " slyšel jsem hned vedle sebe Jennyin hlas a cítil, jak mě přes deku hladí po zádech. Nechtěl jsem s ní mluvit, ale mé tělo se rozhodlo jinak. Vidíte? Už ani to mě neposlouchá, jsem prostě beznadějný případ.
Vykoukl jsem ven a upřel na ní uplakané oči. Přesto, že jsem nic neřekl, pochopila. Otřela mi slzy z tváří. ,, Odmítla tě? " Zavrtěl jsem hlavou ,, Nemluvil jsem s ní. " Viděl jsem, jak otvírá pusu k protestu a rychle jsem jí předběhl. ,, Ani jsem nemusel. Viděl jsem je spolu. Líbali se. "
Jenny zbledla. ,, Ale .. ale to není možné. To přece .. " Viděl jsem, jak se jí zaleskly oči. Zvedla se a se slovy ,, Promiň. " opustila můj pokoj. Byl jsem z toho zmatený. A pořádně.