24. 10 2009 | 20.41
tak je to tu..sice s malým zpožděním, ale..hezky si to užijte :-)
Život po smrti
6.kapitola
,, Ukážu vám, kde máte svůj pokoj a pak vás něco naučím. " Procházeli jsme mlhou a kolem nás bylo spoustu dveří. Je mi úplně jasné, že jste si všichni mysleli, jak je tady nahoře krásně, že? No, tak já vás teda rychle vyvedu z omylu. Ne, že by to tu bylo špatné, ale jestli jste čekali rajské zahrady a tak podobně, tak na to zase honem zapomeňte. Nejsme ve filmu, kdepak. Teda, možná, že je tak někde, jak se říká, na druhé straně. Pro ty, kteří opustili zemi nadobro a nevrací se tam jako andělé. Ale tady to vypadá následovně : ze všech těch mraků, co jsou kolem, je tu mlhový opar a taky docela chladno. Je tu jeden pokoj vedle druhého, pro nás, pro anděly. Těch pokojů není moc. Protože ani andělů ne. Tak tři sta, možná. Takže máme pořád dost práce. Když je někdo andělem už padesát let, opustí to tu a přejde dál. Tak jako Brad. Potom je nahradí nový andělé. Tak jako někoho nahradila Isabel.
Teď už snad víte všechno, kdybych si náhodou ještě na něco vzpomněl, tak vás budu všechny hned informovat.
Isabel měla pokoj docela daleko od mého, ale bylo na něj od mých dveří vidět. Na dveřích už měla cedulku se svým jménem. Vešla dovnitř a prohlížela si svůj nový domov. Čekal jsem na ní venku. Když vyšla ven, začal jsem jí vysvětlovat, že až dostanu další jméno a adresu, tak že půjde se mnou. ,, Jak se dostanu dolů? " Cha! čekal jsem, až se na to zeptá, protože tohle mě vážně bavilo. Chvíli jsem důležitě mlčel a pak jsem se pustil do vážného vysvětlování. ,, Není na tom vlastně nic těžkého. Jediný fígl je v soustředěnosti. Zavřete oči a usilovně myslíte na to místo, kde právě chcete být. " Zavřel jsem oči a názorně jí to předvedl. Během okamžiku jsem místo před ní, stál za ní. ,, Budeme to spolu zatím trénovat jen na krátkých vzdálenostech. Řekněme třeba, že bych chtěl, abyste se objevila u mého pokoje. " Zavřela oči a já se docela bavil, když jsem viděl, jak svírá ruce v pěst a pekelně se soustředí. Zajímalo by mě, jak jsem u toho poprvé vypadal já.
Isabel otevřela oči a mrkala na mě. ,, Nic, pořád jsem tady. Jak to? " ,, No, ono je to ze začátku trochu složité. Taky se mi to hned nepovedlo. A pak se mi několikrát stalo, že jsem se objevil jinde, než jsem měl původně v plánu. To jsem pak byl vždycky zmatený, protože jsem neměl tušení, kde se nacházím. " vysvětloval jsem jí pobaveně. ,, Musíte prostě vypnout všechny ostatní myšlenky a soustředit se jen na to místo. Tak to zkuste znovu. "
Musela to zkusit ještě několikrát. Konečně se jí povedlo zmizet. Teda .. zmizela, to ano, ale objevila se v pokoji úplně jiného anděla a pořádně ho tím vyděsila. Já se prohýbal smíchy, když od něj odcházela a donekonečna se mu omlouvala. Když po mě ale šlehla nazlobeným výrazem, úsměv mi zmrzl na rtech a já se snažil mluvit vážně. ,, Byl to ale pokrok. Tak ještě jednou. A tentokrát, prosím ke mně. " Nedokázal jsem si tu posměšnou poznámku odpustit. Dostalo se mi za ní tak rozzuřeného pohledu, že jsem si řekl, že pro příště si to radši nechám jen pro sebe, nebo by to taky mohlo skončit pohlavkem.
Isabel to tedy zkusila znovu .. a úspěšně. Naštvání jí přešlo. Otevřela dveře od mého pokoje, ležérně se o ně opřela a s notnou dávkou sebevědomí prohlásila. ,, No, tak co na to říkáte teď? Jaká jsem? " Když se takhle předváděla, byla vážně roztomilá. Usmál jsem se a zatleskal. ,, Jste skvělá, gratuluju. "