17. 11 2009 | 18.31
jsem to slíbila, tak ho sem dám :-) .. Jo a už mě napadlo pokračování Neverlandu, takže teď se jdu naložit do vany a pak se na to hned vrhnu :-)
Život po smrti
25.kapitola
,, Já .. mě na vás záleží. Oblíbila jsem si vás, i když je to s vámi někdy těžké, mám vás ráda. Proto se o vás tak starám. "
Páni, to bylo tak milé a upřímné, že mě to zahřálo u srdíčka a zároveň mi to opět vehnalo slzy do čí. A ještě něco .. znovu to ve mně probudilo mé city k ní. Jsem v tom zase až po uši. Měl jsem teď jedinečnou příležitost, abych jí to prozradil, ale nějak jsem na to neměl myšlenky.
Přes zadržovaný pláč jsem jen fňuknul ,, Díky. " Držel jsem se ještě asi pět vteřin a pak jsem spustil, jako snad nikdy v životě.
Isabel na mě nejprve jen vyjeveně koukala. Párkrát to vypadlo, že se chystá mě utěšit, ale vždycky se stáhla zpět, jako by měla strach z mojí reakce. Abych pravdu řekl, zrovna v tuhle chvíli jsem to víc než potřeboval a ona se neumí rozhodnout. Chtěl jsem jí říct, že bych objetí docela uvítal, ale přes ten vodopád slz to moc nešlo a já je neuměl zastavit. Pořád jsem se jen nadechoval, že začnu, ale nevydal jsem ze sebe kromě dalšího přívalu vzlykání nic, ani hlásku. Naštěstí jí to došlo i bez mé pomoci. Sedala si blíž ke mně a nechala mě, abych se o ni opřel. Bylo to tak hezké, když si mě k sobě přitáhla. Cítil jsem tlukot jejího srdce a to obětí bylo vážně vroucné a přátelské. Slyšel jsem, jak mi potichu šeptá ,, Už bude dobře, tohle jste potřeboval. Nesmíte to dusit v sobě. Měl jste to udělat už dávno. "
Neodpověděl jsem jí. Měl jsem na práci něco jiného. I když nebylo moc těžké se ze všeho vybrečet. Vlastně mi to šlo až moc dobře. Brečel jsem úplně kvůli všemu. Kvůli svému životu, smrti, dětem, rodičům a sourozencům, lidem, kteří mi chyběli, kvůli samotě, kvůli Isabel, kvůli strachu ze ztráty vzpomínek .. Pořád jsem jen brečel a nedokázal přestat ještě hodně dlouho. Byl jsem z toho tak unavený, že se mi pomalu zavíraly oči. Když jsem je zase otevřel, byla už černočerná tma. A já byl pořád opřený o Isabel, stejně jako předtím. Jediný rozdíl byl v tom, že jsem měl přes sebe přetaženou deku. Protřel jsem si opuchlé oči a překvapeně na ní zamrkal, dívala se na mě a trošku se pousmála. ,, Spal jsem? " ,, Spal, ale jen chviličku. Je vám líp? "
Bylo mi hrozně, oči jsem měl tak oteklé, že jsem sotva viděl a příšerně mě pálily. Znovu jsem si je protřel a pak mi došlo, že bych se možná po Isabel mohl přestat válet. Sednul jsem a prohlížel si jí. Její nádherně modré oči se na mě ustaraně dívaly. Pohladila mě po vlasech a moje srdce se rozběhlo závodní rychlostí.
,, Pořád se na mě zlobíte? " Zavrtěl jsem hlavou, že ne. ,, Takže, je teď všechno jako předtím? Budeme zas přátelé? Budete mě dál učit? " Ptala se mě a na tváři se jí rozléval oslňující úsměv. Bylo mi líto, že tím co teď řeknu ho asi zničím, ale .. ,, Isabel .. Já .. Víte .. Já si to musím ještě rozmyslet. Vím, že to asi nechápete, ale potřebuju čas. Teď to tak sice nevypadalo, a já se vám za to omlouvám, jenže já .. potřeboval jsem .. a .. " Isabel si stoupla a tichým hlasem mě přerušila. ,, To je v pořádku, nemusíte se omlouvat. Já vás chápu. " Myslím, že nechápala. Bez jediného slova rozloučení tiše odešla a já zůstal sám. Bylo mi jasné, že teď jsem já zase ublížil jí.
Jo, je mi úplně jasný, že teď všichni kroutíte hlavou a klepete si na čelo. Že si myslíte, že jsem se musel úplně zbláznit, ale já prostě nemohl jinak. Vážně si to potřebuju promyslet. Mám teď v hlavě hrozný zmatek. Za posledních pár dní se toho tolik stalo. Nesmím vidět rodinu, hrozí mi, že mi vymažou vzpomínky, asi jsem se zamiloval do Isabel, ale neumím to dát najevo a taky nevím, co ona cítí ke mně. Uznejte samy, že je to na jednu hlavu moc. Jak mám vědět, co teď chci?
Seděl jsem na posteli, objímal polštář a po několika hodinách, když už byla hluboká noc, jsem dospěl k rozhodnutí.