22. 10 2009 | 19.41
áá do třetice všeho dobrého :-)..sem se zase nějak rozepsala :-)
Život po smrti
3.kapitola
,, Tak podívejte, drahá slečno, já se omlouvám ,že jsem na vás křičel, ale vám by neuškodilo, kdyby jste se taky nejdřív trochu zamyslela, než něco vypustíte z pusy. " Nechtěl jsem, ale oči mě zradily, když se mi v nich zaleskly slzy. Rychle jsem zamrkal a odvrátil od ní hlavu, aby si toho nevšimla. Pozdě. Vzala mě za bradu a donutila mě se na ní podívat. ,, Vy brečíte? " zeptala se mě zvědavě a taky byl v jejím hlase náznak provinilosti. A to je dobře, jen ať se v tom taky trochu plácá, zrovna jako já před chvílí. Dělal jsem uraženého. ,, Nebrečím. A i kdyby jo, vám do toho nic není. "Otočil jsem se a zkřížil ruce na hrudi. Koutkem oka jsem ale pozoroval, co udělá. Řeknu vám, že mě pěkně zmátla, jelikož udělala něco, co jsem absolutně nečekal. Zvedla se, dala si ruce v bok a vzdorovitě mi oznámila. ,, Fajn. V tom případě nevím, co tu ještě děláte. Svoje už jste udělal, ne? Tohle je můj dům a mě se tu samotné žije skvěle, takže sbohem. Můžete jít křičet zase někam jinam. " Byl jsem z toho dokonale mimo. Čekal jsem, já naivka, že se třeba omluví a ona zatím řekne tohle. Zůstal jsem na ní koukat s otevřenou pusou neschopen slova. O to víc mě překvapila její další reakce, když jí zacukaly koutky a ona se na mě lehce usmála. ,, Dělám si legraci, omlouvám se. Mrzí mě, že jsem vám to předtím tak vmetla do tváře. Zřejmě jste se s tím ještě nevyrovnal, že? Vlastně, jak byste mohl. S něčím takovým se snad ani nedá vyrovnat, ne? Bože, co teď se mnou bude? Proč se mi to stalo? " po jejím úsměvu najednou nebylo ani památky. Znovu se rozplakala a zničeně se posadila vedle mě. Bylo mi jí hrozně líto. Je mladá. Byla. Mohla mít celý život před sebou, nebýt toho .. kdo to vlastně byl? A proč jí zabil? Chtěl jsem to vědět, ale nebyl jsem si jistý, zda je teď ta pravá chvíle, abych se na to ptal. Isabel se třásla pod přívalem vzlyků a já neměl nejmenší tušení, co dělat. V tomhle jsem byl úplný nováček, ale jedno jsem věděl a to, že tady žádná slova útěchy nepomáhají. V mém případě to bylo stejné. Nejdřív vztek, pak beznaděj, potom pocit, že se všichni kolem vás zbláznili a pak naprosté zoufalství, když vám dojde, že ne. Že se tohle bohužel opravdu děje. V téhle fázi se zrovna nacházela Isabel a já tomu začal propadat taky. Co mám dělat? Proč tu není nikdo, kdo by mi poradil?
A přesně v tom okamžiku mi to došlo. Já jsem tu, abych jí pomohl a místo toho se tady utápím v sebelítosti. Konečně se ve mně probudil ten starý známý Michael. Je přeci úplně jasné, co musím dělat.
Sedl jsem si blíž k ní, nejprve jsem dal jen lehce ruku kolem jejích ramen, připravený utéct, kdyby byla snad proti. Nebyla. Opřela si o mě hlavu a své ruce mi omotala kolem krku. Tak to by bylo, konečně se dostáváme někam dál. Pevně jsem jí objal a houpal v náručí. Trvalo půl hodiny, než se uklidnila. Musím přiznat, že v tom je o moc lepší než já. Já nedokázal přestat ani po dvou hodinách. Nemohl jsem prostě uvěřit tomu, že už nikdy neobejmu a nepolíbím své děti.
Isabel si otřela slzy a dívala se na mě očima, ve kterých se zračilo plno otazníků. Nadešel čas k tomu, abych jí všechno vysvětlil.