18. 11 2009 | 18.52
Život po smrti
26.kapitola
Vyhrabal jsem se z postele, přes pyžamo natáhl mikinu a vyšel do tmavé, chladné noci. Měl jsem jediný cíl. Isabelin pokoj. Zlehka jsem zaklepal a čekal na odpověď. Nic. Venku skoro mrzlo, takže se mi moc nechtělo čekat, jestli mně Isabel pustí dál nebo ne. Ačkoliv já se kvůli tomu na ní zlobil, udělal jsem to teď taky. Prostě jsem se bez zeptání přenesl do jejího pokoje a přitom doufal, že se mnou v příští minutě nevyrazí dveře. Nevyrazila. Ona totiž v pokoji vůbec nebyla.
Kde může být? Takhle v noci? Snad nedělá zas nějakou hloupost.
Rozhodl jsem se, že to projdu nejprve tady nahoru a pokud jí tu neobjevím, půjdu hledat dolů. Musím jí říct, jak jsem se rozhodl. Byl jsem líný se jít převlíknout, tak jsem prostě doufal, že jí najdu dřív, než tu ze mě zůstane ozdobná ledová socha.
Tentokrát mi štěstí přálo, našel jsem jí asi po deseti minutách. Stála stranou od pokojů a dívala se do dálky. Moc jí to slušelo, když měla tváře zčervenalé mrazem a vydechovala do vzduchu obláčky páry. Na rozdíl ode mě byla pořádně oblečená, takže když už jsem přestával cítit konečky prstů, sebral jsem všechnu odvahu a potichu k ní došel. Nevšimla si mě, tak jsem zašeptal. ,, Na co se díváte?? " Možná jsem měl o sobě dát vědět o trošinku dřív, než až těsně u ní. Chudinka se mě příšerně lekla. Zavřela oči a vyjekla ,, Michaeli! Co tu děláte? Vyděsil jste mě. " Otevřela oči a sjela mě pohledem od hlavy až k patě. ,, No vy jste se snad musel úplně zbláznit! " Sundala si šálu a zatímco mi jí omotávala kolem krku, lamentovala dál. ,, Který chytrák vám proboha poradil procházet se venku jen tak v pyžamu? Vždyť mrzne! "
Zaculil jsem se na ní a vydrkotal ,, J-jo, v-všimnul jsem s-si. A-ale musím, m-musím s v-vámi mluvit. " Isabel kroutila nevěřícně hlavou, pak mě otočila a za přívalu dalších výčitek mě strkala před sebou. ,, Mě z vás klepne, to snad ani není možný! To, že se mnou musíte mluvit, přece neznamená, že kvůli tomu zmrznete! " Snažil jsem se odporovat. ,, A-ale já .. hledal j-jsem vás .. a .. a .. v pokoji j-jste .. " ,, To, že jsem nebyla v pokoji ještě pořád není dostačující důvod k tomu, abyste tu poletoval v pyžamu! " vyštěkla a nastrkala mě do mého pokoje. Zvedla z postele deku a přímo mi poručila. ,, Lehnout! A bez odmlouvání! Není to tak dlouho, co jste mluvil o tom, že někdy děláte hlouposti, tak abyste věděl, zrovna tohle byla velká hloupost! A co tam pořád tak stojíte u těch dveří? Řekla jsem lehnout! "
I přesto, že se na mě tolik mračila, byla moc krásná. Nechtěl jsem zkoušet, jak hodně se ještě umí rozzuřit, tak jsem poslušně zalehnul. Přikryla mě až pod bradu a měla se k odchodu. ,, Tak, a teď už koukejte spát. " Bleskově jsem se posadil. ,, Počkat, počkat. Zapomněla jste, že s vámi musím mluvit. Vždyť proto jsem vás hledal. " Isabel pokývala hlavou a pak mě zatlačila zpátky na polštář. ,, Hm, to je sice možný, ale necháme to na zítra ano? Kdybych na vás teď poklepala, zacinkáte jako rampouch. " Přišlo mi to zábavné, tak jsem se rozesmál, ale hned co jsem si uvědomil, že už se zase má k odchodu, jsem zvážněl a i přes její protesty se opět posadil. ,, Vy mě nechápete. To nepočká. Je to pro mě hrozně důležitý. Isabel .. já .. taky jsem si vás oblíbil, mrzí mě, že jsem to nevěděl hned. Já chci, aby bylo všechno zase jako dřív. Chci vás dál učit. "
Nejprve se na mě jen dívala a nic nedala najevo, ale pak na tváři vykouzlila tak nádherný úsměv, že jsem v tu chvíli roztál jako sněhová vločka a už mi nebyla ani trochu zima. ,, Díky, jsem moc ráda, že jste se rozhodl zrovna takhle. Vážně vám moc děkuju. " Usmíval jsem se na ní jako sluníčko. Bylo mi tak krásně, když se na mě takhle hezky dívala. A potom, co následovalo, už jsem si připadal jako v horečce. Isabel mě totiž políbila na čelo, pohladila po tváři a šeptla ,, Tak a teď už spěte. A pořádně se zachumlejte, ať se zahřejete. " Zahřeju? To už víc nejde. Už hořím. Láskou k ní. Ale to víte jen vy, tak pst.
A nezapomeňte tu zanechat svoje komentáře. Zajímá mě každý váš názor. Napište co se vám líbí i nelíbí, ať to pro příště vííím :-)