13. 11 2009 | 19.04
prosím zanechte komentáře :-)
Život po smrti
21.kapitola
Vrátili jsme se až pozdě večer, úplně vyřízení, ale spokojení. Byl to zatím můj nejkrásnější den tady. Rozloučili jsme se a použili při tom pár řečí, které jsme na našich výletech pochytili. Smáli jsme se tomu oba jako blázni. Uculoval jsem se ještě v posteli.
Celých dalších čtrnáct dní jsem se Isabel marně snažil říct, co mě trošku trápilo, ale buď jsem neměl odvahu, nebo nás vyrušilo jméno. A taky jsem před ní dál úspěšně skrýval, co k ní cítím. Občas jsem se bál, že už něco tuší, když se mi hluboce zadívala přímo do očí, ale nikdy nic neřekla.
Jednou ráno jsme dostali další jméno a já na něj zůstal koukat s otevřenou pusou. ,, Michaeli? Děje se něco? " Slyšel jsem Isabel jako z velké dálky. Neodpověděl jsem a jen ukázal na jméno a hlavně na adresu. Isabel zavrtěla hlavou a pokrčila rameny, že to nechápe. ,, Znám ho. Je to náš soused. Tedy, bydlí hned vedle domu, kde jsem bydlel jako kluk a kde teď žijí moji rodiče. " vysvětloval jsem a ačkoliv jsem se moc snažil, nedokázal jsem v hlase potlačit jiskřičku nadšení. Budu jim tak blízko!
Isabel se to moc nelíbilo. ,, Michaeli, nesmíte na to teď myslet. My máme práci. " Kýval jsem hlavou, že je to jasný, ale stejně jsem se nemohl dočkat. ,, Tak honem, ať na nás nečeká, musíme vyrazit. Šup, šup, šup. " Popoháněl jsem jí, abychom tam byli co nejdřív.
Já vím, že ode mě bylo asi dost sobecké, že jsem byl tak nadšený ze sousedovy smrti, ale jinak to nešlo. Představa, že uvidím dům, ve kterém jsem dost dlouho bydlel a ve kterém jsou teď i moje děti, na mě působila úžasným dojmem.
Náš soused se jmenuje Peter Grifitt. Jeho dům jsem uvnitř velmi dobře znal. Několikrát jsem tam jako malý byl. Peterova smrt byla nehoda. Byl už dost starý, ale přesto bydlel sám. Ležel pod schody, takže z nich zřejmě spadl.
Objevil se u svého těla a Isabel k němu přistoupila. Domluvili jsme se, že pro něj bude lepší, když ho Isabel nejprve připraví a pak se teprve ukážu já. Aby to pro něj nebyl ještě větší šok, když se osobně známe. Byl z toho, co se mu stalo, chudák dost nešťastný. Schovával jsem se za rohem a koutkem oka pokukoval ven z okna. Na sousední dům. Můj dům.
Isabel na mě asi po půl hodině kývla, že už je Peter v pořádku. Zrovna ho připravovala na mě. ,, Petere, je tu se mnou ještě někdo, myslím, že ho rád uvidíte. " Ukázal jsem se a zamával. Peter úplně nadskočil. ,, Michaeli! Tak z tebe je taky .. jako tady ze slečny? Taky jsi anděl? " Měl na tváři úsměv od ucha k uchu. ,, Jo jsem taky anděl, jen jsem tě nechtěl vyděsit. " Peter se na mě zubil a poplácal mě po rameni. ,, Moc rád tě vidím. Vypadáš dobře. A teda povím ti, tvoje děti jsou úžasné. Tak milé. " Usmál jsem se na něj, ale dál už jsem ho moc nevnímal. Zahleděl jsem se ven z okna. U našeho domu se zrovna otevřely dveře a na zahradu vyběhly tři postavy. Tři malé postavy. Nedokázal jsem od nich odtrhnout oči. Isabel do mě žďuchla. ,, Michaeli, máme práci. Musíme odvést Petera. " Ani jsem se na ní nepodíval, jen jsem mávnul rukou. ,, To zvládnete sama. Já tam přijdu za chvíli. " Isabel byla jiného názoru. Vzala mě za ramena a otočila čelem k sobě. ,, Michaeli, já myslím, že byste měl jít teď hned. S námi. " Co mi to tu říká? Já jí snad nikdy nepochopím! Začínal jsem na ní být naštvaný. ,, A to mi říkáte zrovna vy? A co to teda mělo znamenat předtím? Nejdřív jste šla ke své rodině a pak i k mé. A říkala jste, že je to pro to, že já sám na to nemám odvahu! No a teď jí mám, tak proč zase ne? Já se nebojím! " Už jsem na ní křičel. Takhle naštvat mě dokázala jen ona. Taky se na mě zamračila a nadechovala se k odpovědi.
Vypadá to zase na pořádnou hádku.