Klapot mých vlastních podrážek mě děsí. Běží za mnou a nejde mu uniknout, na vydlážděném chodníku se žene jako by mě chtěl předhonit. A já celá zpocená se skoro bojím, že se mu to podaří. Prchám vyprázdněnou ulicí, která je přes den tou nejrušnější ve městě a ani si nemůžu užít ten báječný pocit samoty. Před ranním rozbřeskem se nasnídat pohledů do výloh a nezkažené, čerstvé vůně velkoměsta. Místo obvyklého shonu a ruchu se tu tlačí jen cáry mlhy. Jenže i já bych v hodině mezi psem a vlkem měla cestovat pouze ve snech. S výrazem klidu ležet v posteli a nechat tělo i mysl odpočívat před dalším náročným všedním dnem. Vzhledem k tomu, že nemám žádné zmeškané hovory ani paměť plnou výhružných a zároveň vystrašených smsek od rodičů, je jasné, že oni sní v bláhovém přesvědčení, že svou nejmladší ratolest opravdu mají v domě. A tak by to mohlo zůstat až do rána. ale tomu sama moc nevěřím.

Zahnu za roh do ulice po které přijíždí jedna z nočních tramvají. Rozběhnu se ještě rychleji a píchání v boku se pokusím ignorovat. Problém by mohl způsobit náš bestiální pes, který kromě toho, že nevychovaně spí s našima v posteli, několikrát za noc vstává a musí se s ním jít ven. Rodiče při té příležitosti rádi nakouknou do mého pokoje zda je vše v pořádku a  zda já spokojeně oddychuju.

Tramvaj na mě počká a já zadýchaně padnu na zadní sedačku. Dvě zastávky, naše tichá a průhledná ulice, přeskočit plot, oběhnout barák a přes lavičku se vyšvihnout na parapet mého okna. Shodím ze sebe zakouřené oblečení, i ty těžké boty co se vyrovnívají s prohrou a vysíleně padnu pod moskitiéru ze staré záclony. Uff. V uších mi stále duní a mě je jasné, že zítra ve škole to asi bude libový. Ale koncert mojí oblíbené kapely, pár piv a parta známých a to vytancování se za to fakt stálo.

V polospánku slyším, jak se na chodbě  se zavrzáním otevřou dveře a po schodech těžce klapou pantofle a měkkce psí tlapky. Nebo už se mi to  jen zdá?