Proč se to tváří jako, že je všechno v naprosté pohodě? Jakože je všechno přesně tak jak by asi mělo být? Jakto, že mě uklidňují všechny ty zprávy a projevy náklonosti, jakto, že mě každé setkání umlčí a nenásilně mě přesvědčí, že se věci vyvíjí právě tak jak by měli? Já přece vím, že takle to být nemá! Že takle to není v pořádku, že tomu něco chybí. Dokonce ta hlavní složka, řekla bych. Je to jako když sem si včera koupila nugátovou koblihu, ve které chyběl nugát. Jako by mě v tu chvíli začli mile přesvědčovat, že tam je a nebo víš co, bez něj je to taky dobré! No! No! No! No! Není! Cítím to! Drásá mě to! Bolí to! Ale nechci nic jiného. Nejde to. Jednou už jsem si vybrala a jsem do toho tak ponořená, že si nejde jen tak objednat něco jiného. I když bych asi bez problémů dostala úplně přesně to co bych chtěla. Ale už jsem v tom a nejde z toho ven. Nechce mě to pustit. A tak mi prostě nezbývá nic jiného než se nechat oblbovat a v těch chvílích se cítit šťastně, po odeznění podlehnout svým vlastním pocitům o neexistenci nugátu a pořád se tak houpat a houpat a nemůže to asi skončit jinak, než že se to změní a já se vznesu vzhůru a nebo se nezmění nic a já slítnu rovnou na držku.