Je to už pět let . . . (a ne nebojím se, že bych na to zapomněla), je to už pět let a já pořád cítím tu nervozitu, když jsem mu psala mail. Zval nás k sobě, to jo, řekl ať se někdy stavíme a já se stavit chtěla, moc, vlastně od první chvíle, co jsem ho viděla na podiu, co se on podíval na mě a zapózoval mi do foťáku. Rozcuchanej kluk. Když jsem mu pak ty fotky poslala a on mi na oplátku slíbil zadarmo placku a kámošce na koncertě řek to, ať ho někdy navštívíme, brala sem to jako jiskření a ačkoliv sem hodně naivní, tak tady bych zrovna tu naivitu neshledávala ani takhle zpětně. Takže mi to šrotovalo v hlavičce, na zastávce u parku jsem si našla záminku a doma se pak dlouze odhodlávala poslat ten virtuální dotaz. Odpoveď, která dorazila byla pozitivní. Zítra má sice dovolenou a jede někam na výlet, ale večer už bude zase back a můžem něco podniknout. Sraz v 6 na Smíchově! Super.

Sedím ve vlaku a užívám si Hrabalových povídek na střídačku s pohledem z okna a ani jednoho se nemůžu nabažit. Přesto se soustředím špatně. Převládá těšení! Vyšňořená do cípaté sukně vlastní výroby, tílka s kšandama a vysokých bot si jen přeju, aby to všechno klaplo. Vystoupím na Smíchově a projdu se pěšky jednu zastávku metra k nově otevřenému obchoďáku, kde momentálně pracuje moje záminka. Odjel na týden na montáž a když je to tak blízko a já mám čas, tak co bych si neudělala výlet do Sin city. Obchod, nebo aspoň něco, co by jím v budoucnu mohlo být, kde můj spolubydlící pracuje najdu zrovna ve chvíli, kdy se mi rozdrnčí telefon. Rozcuchaný volá! Poodejdu od Spolubydlícího a začnu koketovat do telefonu. Když zhodnotíme jak to s náma vypadá, domluvíme se, že opravdu platí už domluvené a že nemá baterku tudíž to prostě platit musí, prohodím něco v tom smyslu, že kdyžtak mu prostě zas odjedu a bude to a mobil schovávám do kapsy zatímco se Spolubydlící blíží, aby se se mnou náležitě přivítal. Po čtyřech měsících vztahu už je to opravdu jen spolubydlící, i když on to bohužel ještě asi nevycítil. Ležérnost, nezodpovědnost a ujetost, která se mi na začátku zdála roztomilá mi teď přijde už jenom hloupá a destruktivní a já se asi nehodlám nechat zničit. I přesto si zajdem na jídlo, doprovodím ho na ubytovnu a popřeju ať zbytek týdne rychle utíká. Sama už pak skoro utíkám  k místu setkání. Cesta ale netrvá tak dlouho, jak jsem si myslela, takže se zastavuju v nenápadné kavárně. Dám si kafe a dvojku bílýho a nervozitu už dokážu ovládnout jen opravdu těžce. Kavárna je kouzelná. plno starého nábytku, kdy jeden díl vůbec nepasuje k druhému, hromada knih k půjčení, gauče a lampy. Požádám servírku o popleník a ponořuju se do svých představ a myšlenek. Před odchodem si skočím na záchod, navoním a upravím se, rty přejedu fialovou rtěnkou a se sebevědomým vysoko nade mnou vycházím do tmy, div se nebouchnu do horních futer dveří. Na Těch dvě stě metrů, co mi zbývá k nádražní budově si pustím pár svých oblíbených songů a srdíčko mi opravdu buší, když si uvědomím, že člověk, který mi ted zpívá do uší se mi za chvíli bude dívat do očí. No jo, trochu to přeháním, ale punkové hvězdy, taky hvězdy.

Zaujmu strategickou pozici, částečně skrytá za sloupem. Odhad se mi potvrdí, vidím ho monhem dřív než on mě a mám tedy možnost vybrat si výraz i reakci. Zůstanu sedět a nechám ho chvíli se topit. Zaregistruje mě rychle, asi umí dobře plavat, přijde ke mě, chce mi dát pusu, ale já uhýbám, stejně jako posléze na eskalátorech i potom v metru. Směje se mému hrocení jízdenek, provádí mě labyrintem přestupu a dovádí do oblíbené hospody kousek od vysílače. Dalších prá hodin strávíme nad pivem a kapelami, muzikou, sny a plány, nad nejrůznějšími vzpomínkami a veselými historkami, láskami, osudnými okamžiky, které změnily naše normální životy v to, co je teď a co už asi bude navždy, i přesto, že v určitých směrech už to tak necítím a on mě v téhle myšlence podporuje a přidává vlastní poznatky, které mi docela uchavacují a ten můj rašící pocit jen a jen problubují a nechávají ho vyplynout na povrch, rašit a růst. Jednou o něm budu říkat, že mi otevřel oči, přitom vlastně ani pořádně nevím, jak to udělal. Pivka udělali svý. A to asi i s ním. Vyjdeme na ulici a on mě bere do náruče a tančí se mnou, po cestě na silnici i na chodníku u  něj před domem. Nepřestáváme ani nahoře. Pustí hudbu a sedne si na gauč, přisednu si k němu a polibkům už se ani tolik nebráním. Najednou kolem nás lítá všechno oblečení a já z taneční otočky letím přímo na letiště. Dopadá za mnou abysme v divokých kreacích pokračovali už úplně společně. Usínám nahá a když se za pár hodin probudím, nejspíš žízní a převracím se, vzbudím nechtěně i jeho, ale naštvaný z toho ani jeden z nás není. Jen mě k sobě znovu přitiskne a další hodnou chvíli mě nepustí a já ani nechci aby to udělal. Prohodím pak něco o sprše a on mě tam donese, osprchuje mě a zas mě donese zpátky do postele, kde už opravdu vyčerpaní znovu usínáme.

Ráno mě vzbudí světlo. Lechtá mě na obličeji a můj pohled pokračuje pokojem společně s ním. Od okna dál ke stolu, ke gauči, kde leží rozházené oblečení, skříň, dveřea na druhé straně kytara, plakáty na stěnách až zpátky k posteli . .. .