Je to úchvatné, že už tři měsíce žiju ve světě, kde se nemusím pozastavovat nad tím, kolik lásky a náklonosti je správný. Vždycky jsem věděla, že na to žádná míra neexistuje a vždycky jsem chtěla dávat všechno, co jsem cítila. Naplno, do poslední kapky. Vždycky jsem ale byla s někým, kdo toho dřív nebo později začal zneužívat, moje projevy mu začaly být nepříjemný, protože sám žádné neměl a já se nakonec pro to, aby se on necítil špatně začala v tom, co vysílám a dávám omezovat. Bylo mi zo toho smutno a úzko, protože jsem v sobě měla něco, co jsem nemohla ventilovat, měla jsem v sobě něco, co přirozeně chtělo růst, dožadovalo se to prostoru a já to vědomě dusila . . .taky to vždycky skončilo tak, že najednou to skutečně dodýchalo a už tomu nebylo pomoci . . . Jaká nádherná změna teď, když můžu kdykoliv říct co cítím, kdykoliv se můžu dotknout a políbit, zcela podlehnout okamžiku, kdykoliv a kdekoliv, když můžu psát, psát a psát o tom, co cítím a jak je mi báječně a nejen, že to není odmítáno, ale je to naopak podporováno. Vrací se mi to a v té otočce to nabere ještě mnohem větší sílu. Prostě úchvatné!