Nemám moc ráda cestování se spoustou věcí. Starat se o velké batohy, neforemné vystupování a nastupování, obtěžování ostatních lidí . . . Takže svým nečekaným nápadem strávit zimní dovolenou tam, kam jsem jezdila celé roky jsem si docela zavařila. Jet přes celou republiku vlakem každý se svou krosnou a prknem bylo vyloženě něco pro mě. Už jen dostat se s tím vším na nádraží pro mě byla malá noční můra, ale dojeli sme. A se zastávkou a s přespáním v Born city to ještě nebylo tak strašný. Druhý den ráno jsme se už rozcvičeně a nebojácně, i s přibráním dalších účastníků přemístili do Hor. Cestu jsem si užívala s černýma brýlema na očích, ale myšlenky byly růžové. Nostalgie a vzpomínky říznuté čerstvostí toho, že je tu nejsem sama a  s přáním, aby si to tu zamiloval aspoň z poloviny tak, jak to miluju já. Prostě výborně namíchanej koktejl. A vlastně jen za pár šupů.

Z nádraží jsme se prošli k chatě, zadýchávali se do kopce pro nás tak neznámým čerstvým vzduchem, zbavili se batohových břemen a pak už jen divoce ujížděli na sjezdovce. No divoce. Pro mě je prvních pár jízd vždycky spíš poznávacích, plužících, opatrných, objevných. Pátrání po tom, co a kde si můžu dovolit. Typická já. Ale výsledek stál za to. Už před polednem jsem do uší hodila sluchátka a bez pádů a omezení si užívala rychlost a horkost, ošlehané tváře a blahodárné slunečení paprsky. Ve frontě na vlek pak rozepínaní bundy, oprašovaní sněhu z prkna a natahování neposlušné ponožky, naskakování na turniket za účelem pípnout a jízdy nahoru s hodnocením a rozebíráním všeho a všech. Na to jsme se sourezencema experti.

V poledne jsme zastavili na sjezdovce u jedné z chat lákajících k posezení nabídkou menu. Vyřídili zprávy z domova a trochu líně se pak oddali ještě několika jízdám. Jenže únava z brzkého vstávání a mnohahodinového cestování byla čím dál neodbytnější a cpala nám do myslí obrazy útulných podkrovních pokojů, sprchy a měkkých postelí tak vytrvale, že jsme nedokázali nepodlehnout. S omluvou, že nás přece čekají ještě další dva dny jsme se lesem přesunuli do romanticky zapadlé chaty, vybalili batohy a zapadli do oněch slibovaných postelí. Vyspalí jsme sešli do stylově zařízené restaurace, dali si luxusní večeřku a chtě nechtě podléhali skutečnému kouzlu zimního večera. Krb, kocour spící na topení, za velkými okny nekonečné sněhové pláně a temnící se hornatý obzor. Navíc ještě ticho a klid, kromě nás ubytovaná jen rodinka anglánu, večer v TV oblíbený seriál, idylka fakt.

 Druhý den konečně dostatečně vyspaní, nadšení snídaní a probouzajícím se počasí jsme strávili ještě o něco lepší den. Aspoň tedy jeho větší část. Odpoledne poznamenal snowpark a jeden nepovedený skok. Ne můj, Jeho, ale o to možná hůř. Takže chladivé masti a léčení. Permici na třetí den jsme prodali a ráno místo na svah vyrazili na vlak do Born city. Pro mě žádné velké zklamání ani škoda. Dva dny byly fakt luxusní a ten třetí jsem si ještě stihla skočit na kafe s přáteli.

Zpáteční cestu do Black city jsme tak aspoň absolvovali bez snowboardů, s tím, že letos už žádnou další sněhovou dovolenou nedáme, takže se s nima nemusíme tahat. A ten vykouzlený a vyvoněný koktelj s příchutí loňských zim a současné sladkosti sice získal i trochu pálivé peprnosti ale na kvalitě mu to rozhodně neubralo