Kdybych mohla být tam, kde chci, asi tento zápis vůbec nepsala. Je naprosto s podivem, že mám ještě vůbec sílu psát. Ruka se mi třese pláčem, který zavinily ty vzpomínky. Nyní sedím v tmavé díře podpalubí a přemítám, zda má vůbec cenu zachytit myšlenky, když nebude nikoho, kdo by si je přečetl. Ale jednou, možná, snad. Nade mnou zavrzala prkna. Tolik toho musím napsat, a tak málo času. Tehdy jsem měla ještě ženské jméno...

     Malá  Elena žila se svými rodiči v  Portsmouthu. Ač nikdy nepoznala jinou zem než Anglii, přátelé jejích rodičů jí říkali Malá Uherka. Měla lehce zvlněné, velice tmavé hnědé vlasy, velké, hluboké hnědé oči a medovou pleť. Její rodiče byli namísto toho bledí, plavovlasí, modroocí. Peter Sawyer, Elenin otec, měl podezření, že ho Elenina matka podvedla s nějakým námořníkem, kterých bylo v  Portsmouthu plno. Ale dokázat jí nemohl nic. Ale ať už byla jeho nebo ne, malou Elenu zbožňoval celým svým srdcem. Její matka se spíše zajímala o muže a  nablýskané plesy než o vlastní dceru. Tím spíš jí mateřskou lásku nahrazoval otec. Oblékal ji jako chlapce a učil matematice, trigonometrii, navigátorství, francouzštině, španělštině. Jeho otec byl slavný kapitán James Sawyer, kterého tisk srovnával se samotným lordem Nelsonem. Vždy, když připlul se svou fregatou Renown do přístavu, bývala Elena první suchozemec, který stanul na bělostných prknech staré fregaty. Námořníci ji už znali a ochotně odpovídali na všechny otázky, které jim dívka kladla. Ve svých dvanácti letech uměla teoreticky ovládat plně vyzbrojenou válečnou loď, navádět ji po větru, navigovat, určovat směr podle hvězd, vyznala se v námořních mapách a buzole. Ale byla dívka a ta, jako taková měla jasně vyměřený osud. Který ale neměl nic společného s mořem ani loděmi. Byla malým, teplým světlem Jamese Sawyera. Rád připlouval do Portsmouthu. S hrdostí sledoval tu malou žábu, jak šplhá v lanoví a zpívá s námořníky oplzlé písničky dětským, ale přesto krásně čistým hlasem. Litoval, že mu syn nedal vnoučka. Ale přesto měl Elenu ze srdce rád.

     Jednoho teplého, slunného dne Elena běžela bosa špinavými uličkami Portsmouthu. Bylo jí třináct let a připadala si jako dospělá. Navíc se na ní začaly projevovat první známky ženskosti. Nyní se snažila dostat na vyvýšené místo u moře, odkud dobře přehlédla celý přístav. V nejbližších dnech měla totiž připlout Renown. Neviděla dědečka již tři roky. 

      Ucítila nepříjemný pocit v noze a vzápětí se jí chodidlem rozlila palčivá bolest. Sedla si na zem a chodidlo si prohlédla. Byl do něj zapíchnutý pořádný kus hliněného střepu. "Kde se tady sakra vzal střep?" zamumlala vztekle ho vytrhla. Asi to neměla dělat, protože rána byla ošklivá a krev z ní začala téct proudem. Elena zaklela.

"A já myslel, že dámy v  Portsmouthu mluví slušně a oblékají se do sukní a ne do kalhot!"

Pobouřeně vzhlédla vzhůru. Nad ní stál asi osmnáctiletý klučina. Byl v uniformě námořního poddůstojníka.

"No ne! Vždyť ty jsi ještě dítě!" zasmál se jízlivým smíchem. Popuzeně vyskočila, a i když myslela, že jí chodidlo upadne, zatnula zuby.

"Nejsem dítě. Umím ovládat loď líp než ty!"

"Ohó! Od kdy žena rozumí lodím?"

"Od té doby, co nenosí sukně!"

nasupeně odkulhávala pryč. Zanechávala za sebou krvavé stopy. Rychle k ní doběhl a podal jí bílý kapesník.

"Tak si tu nohu aspoň zavaž. Ať jediný ženský námořník nevykrvácí!"

"Díky."

Kapesník od něj vzala, znovu si sedla a nohu rychlým pohybem převázala.

"A kam vlastně jdeš?"

"Chci se podívat, jestli už nepřiplula Renown do přístavu."

"Tak to ti můžu říct i já. Před chvílí dorazila. O několik minut před námi. Jsem totiž podporučíkem na Orionu!" dodal hrdě, ale dívka ho už neslyšela, protože běžela pajdavým krokem do přístavu. Rychle ji dohonil. "Co na Renown? Snad tam nemáš přítele! Ty, takovej prcek. A cikánka k tomu!"

Zastavila se.

"Nejsem cikánka! Moji rodiče, prarodiče i praprarodiče jsou angličani! Je to jasný?!" znovu se rozeběhla.

Kluk nelhal. Renown už  opravdu kotvila v přístavu. Elena si najala člun a s radostí padla dědečkovi do náruče. Když se dostatečně vyobjímali, trochu si ji od sebe odtáhl:

"No ne, jak jsi vyrostla! Teď je z tebe opravdu krasavice. Budu si tě muset hlídat. Vždyť víš, že muži při pohledu na krásnou ženu úplně zvlčí!"

"Ale dědečku! Vždyť mne vaši chlapi znají! Já se s nima umím vypořádat. Ale chtěla bych vás o něco požádat... A vy víte o co." V očích jí zablýsklo.

"Nu, to víš, že můžeš. Ale moc se tam nezdržuj. Zvu tě k obědu."

Elena radostně zavýskla a už se šplhala po salingových upínačkách hlavního stěžně  k nejvyššímu vrcholu. Tam se blaženě usadila a pozorovala obzor v dáli. Nevadila jí ohromná výška čtyřiceti metrů.

     Důstojník, kterého Elena potkala v uličce, vrtěl zamyšleně plavovlasou hlavou. Nemohl pochopit, jak to, že malá holka se umí vyšplhat hbitě na stěžeň jako on sám. Navíc se objímala se samotným kapitánem Sawyerem!

"Kdyby nebyla takovej prcek, řekl bych, že s nim spí" zamumlal si pro sebe a odešel do nejbližší krčmy. Doufal, že tam bude nějaká povolná holka...