Francouzská fregata pálila svými děli. Avšak marně. Netrvalo dlouho, a zručným námořníkům z Renown se ji podařilo zahákovat. Všichni se chystali vrhnout se na palubu. Stačil jen jeden jediný kapitánův rozkaz. Avšak ten jim však překazil plány.

"Všichni zůstanou na palubě!" zařval. "Pane, Estesi?"

"Ano, pane?"

"Prozkoumáte nepřátelskou palubu, než se tam všichni vrhneme."

"Ne!"

To Elena nešťastně vykřikla. Nemohla uvěřit tomu, co její dědeček zamýšlel.

"Ano, pane."

Richard na ni krátce pohlédl. V tom pohledu bylo sbohem. A pak se vrhl na palubu. Cesta na smrt...

S hrůzou v očích sledovala, jak jejím milým projela nepřátelská šavle. Francouzi se snad ani nezdáli být překvapeni tím, že jen jeden muž přišel bojovat za svou zem. Se zasténáním raněného zvířete skočila na nepřátelskou palubu. Nevnímala to, že nemá v ruce jedinou zbraň. Ani neslyšela kapitánův rozkaz, aby všichni bojovali. Moc dobře věděl, že pro Richarda je už pozdě a nyní ho sžíral strach o vnučku. Během několika vteřin byla  paluba plná bojujících mužů. Elena se prodírala nepřátelskými postavami a jako zázrakem ji nikdo nezasáhl. Možná byli překvapeni přítomností dívky na palubě, možná prostě jen nepochopili, co se vlastně děje... Doběhla k Richardovi. Ten jakoby nedbal hluboké rány ve svém břichu a statečně bojoval dál. Na jeho zpomalujících se pohybech a blednoucí zpocené tváři však bylo vidět rostoucí vyčerpání. Elena doběhla až k němu a bláhově se před něj stoupla. Rychle ji odstrčil. V tom kulka zasáhla jeho hruď. Klesl k zemi. Začal zrychleně dýchat a z koutku úst pomalu vytekl pramínek rudé krve. Elena k němu poklekla. Rychle rozhrnula tmavě modrý kabátec. Pohled na košili s velikým rudým flekem Elenu vyděsil. Strnula, nebyla schopná dalšího pohybu. Až zachroptění z Richardových rtů ji probralo. Rychle roztrhla košili. Snažila se krvácející rány zacpat vlastníma rukama. Ovšem navzdory veškerému snažení, krev tekla zpoza jejích rukou dál. Když pohlédla do jeho tváře, zděsila se. Oči měly skelný výraz. Tvář bílá jako vosk, zmáčená potem a krví. Nesměle, potichu, zašeptala jeho jméno. Jakoby se bála, že kdyžto řekne moc nahlas, vyleká ho. Nic. Žádná odpověď. Znovu. Po chvíli už křičela jako smyslů zbavená. Když už myslela, že nevydrží, pohled modrých očí se zaostřil a Richard na ni pohlédl: "Elenko"... zašeptal "pozor..."

Než se stačila ohlédnout, zasáhla ji ostrá bolest v zádech. Potom se jí před očima rozlila tma.

            Probudila se s palčivou bolestí v hlavě. Chtěla se posadit, ale rozlévající  se bolest po celém těle ji přinutila klesnout zpět na hamak. Otevřela oči a zjistila, že hledí na rozmazaná prkna podpalubí. Všechno se jí zdálo jako v mlze. Ke všemu pocítila žaludeční nevolnost. Znovu zavřela oči a usnula.

            Nutkavá potřeba močit ji zvedla z hamaku. Nepočítala však s tím, že se s ní všechno točí. Zamotala se a upadla na všechny čtyři. Dávivě se rozkašlala. Pokusila se vstát, ale nešlo to. Když si stoupla na chodidla, skácela se na břicho. Při opětovném přesunu do polohy v kleče uslyšela, jak kdesi vrzly dveře. Zvuk přicházel jakoby z velké dálky. V horizontu svých očí viděla černé boty a bílé punčochy. Zvednout hlavu jí činilo velké potíže.

"Tak naše nevěstka se probudila!" hlas Jamese Sawyera hřímal na celé podpalubí a bolestivě se jí zakusoval do mozku. Elena chtěla něco říct, ale jazyk měla příliš oteklý.

"Nejenže jsi neuposlechla mého příkazu a vrhla se palubu frantíků. Nejenže ten tvůj pošetilý čin byl proveden bez jediné zbraně. Ještě jsi ležela na Estesovi jak nějaká coura. Vzhledem k tomu, že jsi již při smyslech, tvůj čin zasluhuje trest."

Estes. To jméno  jí projelo jako šíp. Najednou se jí všechno vrátilo. Jeho krev byla všude...

"Je... Je mrtvý?"

"A cos čekala?" ušklíbl se kapitán. "Sama si viděla, kolikrát ho bodli."

"Chci ho vidět."

"To asi nepůjde. Nechali jsme ho žabožroutům na palubě."

Elena cítila, jak se celá její mysl noří do nekonečné tmy. Všechno ztratilo smysl.

"A teď k tvému trestu" vytáhl z kabátu dlouhou, štíhlou krabičku potaženou kůží. Toho dne poprvé pocítila na svých zádech devítiocasou kočku...

            Probrala se na podlaze v místě, kde ji kapitán zanechal. Bolest v hlavě a částečná dezorientace již přešly, o to více si však uvědomovala bolest po celém těle. S námahou se posadila. Dopotácela se až na hamak. Když na něj vyčerpaně usedla, mohla se poprvé pořádně prohlédnout. Byla celá od krve. Richardovi krve, uvědomila si. Zhroutila se na lůžko, kde ji vytrvalá bolest a pláč ukolébali do milosrdného spánku bez jakýkoliv snů.

            Celé dny jen poležela a apatickým výrazem ve tváři. Dědeček za ní chodil a snažil se ji utěšit. Pokud ovšem nepřišel se zastřeným výrazem v očích. To pak následoval křik a bití. Přísahala by, že je opilí. Alkohol však nikdy necítila...

            "No tak, miláčku. Musíš něco jíst. Bez jídla žít nemůžeš. A smyj si už konečně tu krev."

Jenže to právě Elena nechtěla. Nechtěla si smýt z těla poslední vzpomínku na něj. A nechtěla žít. Nikdy by už nic necítila. Tu bolest sžírající ji kdesi ve vnitř jako vytrvalý lidožravý červ.  Opět u ní seděl kapitán v dobré náladě, která se u něj poslední dobou vyskytovala vzácně. Nakonec naléhání podlehla. Vyšla s ním na palubu. Svěží mořský vzduch ji udeřil do tváře. Jeho síla ji překvapila a zapotácela se. Dědeček ji rychle chytil v podpaží.

"To máš z toho, že nejíš." zabručel. Všimla si, že na palubě je poněkud klid. To muži ustanuli v práci a zírali na ni jako na zjevení. Potlačila ušklíbnutí. Po chvíli se od ní kapitán vzdálil a nechal ji dojít na místo samotnou. Když vstoupila do kapitánovi kajuty, byl tam jen doktor. Pozdravil ji lehkým pokývnutím hlavy. Usedla ke stolu, kde ležel připravený talíř s jídlem. Přímo naproti sobě na zdi měla zrcadlo. Ženu, kterou v něm viděla ale nepoznávala. Vychrtlá, bledá tvář. Propadlé oči bez výrazu a pod nimi temné kruhy. Vlasy zcuchané a bez lesku. A všechno ozdobovaly hnědé čárky podobné stroupkům – několik dní zaschlá krev. Najednou nevěděla, jestli jí to děsí nebo je jí to úplně jedno. Nakonec se rozhodla, že si toho zrcadla prostě nebude všímat. Začala se věnovat talíři před sebou. Leželo na něm solené hovězí a suchary, které už začal nahlodávat tlustý červ. Vzala si proužek masa, vyklepala ze sucharu zbylé červy a zakousla se do jídla. Ale místo typické chuti nasoleného maso necítila nic. Jako by jedla piliny. Poobědvala v tichosti. Když odstrčila zbytek jídla, postavil před ni doktor Clive malou skleničku naplněnou šedou tekutinou, Nedůvěřivě k ní přičichla, "Co je to?"

"Opium slečno. Uleví vám od bolesti."

Nejdříve chtěla odmítnout, ale touho po zapomnění byla přespříliš velká. Nechala si nakapat několik kapek na malou stříbrnou lžičku  a pak opium poddajně, jako ovečka, spolkla. Doktor odešel. Nejdříve necítila nic. Chtěla se zvednout a zajít za doktorem. Vyčíst mu jeho zaručený lék, který očividně nefungoval. Jak se ale posadila, zatočila se jí hlava. Opium začalo účinkovat. Padla zpátky na záda a pozorovala prkna nad sebou. Náhle ji zalil blažený pocit štěstí. Všechno jí bylo jedno. Neexistoval Richard, neexistovaly rány bičem, byl jenom blažený pocit beztíže a opojné, nic nerušené spokojenosti. Rychle usnula...

            Probudila ji prudká bolest hlavy a pocit na zvracení. Celá loď se s ní houpala víc než obvykle. Když otevřela oči, celý svět se jí rozmazal před očima a prudká závrať zacloumala jejím žaludkem. Skučela jako poraněné zvíře, ale nedokázala se té bolesti zbavit. Takto strávila celé dopoledne, aniž by ji kdokoliv navštívil, aniž by kdokoliv věděl o její bolesti. A ona ani nikoho nevolala.

            Nakonec, po mučivých hodinách, se jí udělalo lépe. Nyní, když měla jasnou hlavu, bylo jí jasné, co její bolesti způsobilo. Opium. Zrádná droga, kterou doktor jistě naléval do jejího dědečka, a tak ho postupně ničil. Doufala, že není pro něj pozdě. Že ho ještě dokáže vytáhnout. Pryč od toho léku. Možná by mohl být tím samým kapitánem Sawyerem jako dřív. Možná...

            Donutila se vstát. Stálo jí to mnohé úsilí, ale vytrvala. Pokusila se prohrábnout si rukou vlasy, ale když zajela mezi uzle, vzdala to. ´Škoda,´ pomyslela si ´mohla jsem udělat lepší dojem´.

            Na palubě ji zalechtalo odpolední slunce. Cítila, jak jí svěží mořský vzduch dělá dobře. Usoudila, že již čas vylézt ze smradlavého podpalubí.

            Nesměle zaklepala na dveře kapitánovy kajuty. Většinou tam vrazila bez vyzvání, nyní ale čekala, jako poslušná dívka, na vyzvání. Dědeček vypadal překvapený, že ji vidí.

"Konečně jsi vylezla ze své trucovité ulity?"

Seděl na židli a holil se. Přišla až k němu a sedla si mu na klín jako za starých časů. Překvapeně zvedl obočí, neříkal však nic. Bylo docela příjemné cítit ji zase jako svou malou vnučku na klíně.

"Dědečku, přestaň s tím opiem."

Strnul

"Cože?"

"Zničí tě. Podívej se, co s tebou dělá teď. Tvé vzteklé nálady. Za chvíli to bude ještě horší, až nebude pomoci."

Vztekle ji shodil na zem: Tvrdě dopadla na kolena a zalapala po dechu.

"Já, že jsem vzteklý?" zakřičel popuzeně. "Tak to ne, holčičko. Ke mně se budeš chovat s úctou! Očividně už máš dost energie na práci, když mne zvládáš sekýrovat za nesmysly. Takže teď si vezmeš pemzu a třikrát vydrhneš palubu. Poručík Wellard tě bude kontrolovat. A běda, jak na prknech bude jediná šmouha. A dokud tě ty pitomé nápady nepřejdou, nelez mi na oči."

Když se nehýbala, popuzeně zavrčel a šáhl pro známé kožené pouzdro. Elena poplašeně utekla ven.

            Když drhla prkna, po tvářích jí tekly slzy. Věděla, že tohle už nemůže vydržet. Buď zemře nebo... Nebo co? Nevěděla. Neměla nic, než bělostná prkna fregaty a její mužstvo. Včetně dědečka, ze kterého se pomalu ale jistě stával blázen. Jak tak drhla prkna, zaslechla mezi řečmi lodníků stížnosti na kapitánův krutý režim. Každý pohyb dopředu, každé zaškrábání pemzy o prkna ji utvrzoval v nenávisti... Hýčkala si svou vzpomínku na Richarda jako poklad a živila jí svou zášť i bláznivý plán jak utéci z područí kapitána Sawyera.