David se už o Elizabeth strachoval. Vyčítal si, že ji nechal jít ven samotnou. Sice byl bílý den, ale možná se tím někdo nedal odradit a něco jí provedl. Zlé řeči k ní vedl vlastně z opatrnosti. Nevěděl, kdo byl onen Richard, jehož nechala pohřbít, ale jeho smrt jí zacloumala natolik, že byla snadno zranitelná. Moc dobře věděl, že to děcko, co v sobě nosí bude brát jako pouto k mrtvému muži. Elizabeth ze sebe ráda dělala drsnou holku a mnohdy jí i byla, ale někdy se dokázala projevovat jako velice citově zranitelná. Měl ji rád, ale nikdy se nedokázal tak citově zavázat jako ona. A teď měl strach, že už ji nikdy neuvidí. Vyrazil proto do ulic.

            Trvalo mu dlouho, než ji našel. Nejdřív došel až na tržiště, kam původně šla. Pak systematicky prohledával ulice. Jednu po druhé. Nakonec ji málem přehlédl. Ležela v tmavém koutě a její šaty tolik nasákly krví, že splývaly s temnotou všude okolo. Málem se mu zastavilo srdce – vypadala jako mrtvá. Poklekl k ní a opatrně přiložil prsty na Elizabethino hrdlo. Slabá, tlukoucí odezva potvrdila, že se jeho nejhorší obavy nenaplnili. Zvedl její tělo do náruče a zamířil ke kořenářce. Staré šarlatánce, podezřívané z čarodějnictví. Doufal, že jí dokáže pomoci.

"Ta je mrtvá. Dopřej její duši klidu a někam ji zakopej."

"To ani náhodou. Zaplatím ti. Hodně ti zaplatím. Jen jí, prosím, pomoz."

David stál před babiznou, která byla i jemu samotnému odporná a držel El v náručí. Cítil, jak mu šaty nasakují krví a lepí se na tělo.

"Prosím." Zašeptal nakonec.

Kořenářka se na něj pozorně zahleděla. Oba byli na první pohled dva žebráci z podsvětí. Ona, dříve jistě krasavice, nyní ležela bezvládně muži v náručí a očividně ztrácela dítě, které si ji bralo sebou a on, nuzák jí nabízí hromadu peněz, když ji zachrání. Třeba měl pravdu. Tihle lidé občas disponovali neuvěřitelnými částkami, i když na to zprvu nevypadali. Povzdechla si. "Polož ji sem" ukázala na špinavý slamník. "A odejdi. U tohohle nesmí být přítomný žádný muž. A nezapomeň, že to nejspíš nepřežije. A když jo, choď se modlit každej den do kostela, protože to bude zázrak."

Odešel. Ani se neohlédl. Nevydržel by ten pohled. Nikdy si doopravdy nepřipustil, jak moc ji má rád. Chvíli bloumal ulicemi, a pak se rozhodl vrátit. Jakmile vstoupil do domu, uslyšel nelidský křik plný bolesti. Vnitřnosti se mu sevřely vztekem. Prudce stiskl kliku u dveří, ale ty byly zamčené.

"Otevři!" zařval. "Otevři ty stará čarodějnice nebo vyrazím dveře."

Odejdi. Dělám pro ni, co je v mých silách. Věděl si, že může zemřít. Říkala jsem ti, že je mrtvá. Tak mne nech pracovat. Možná to přežije."

Chvíli jen tak stál a vztekle zatínal ruce v pěst. Elizabethin křik se na chvíli utišil.

"Odejdi!"

Tentokráte ji uposlechl. Zašel do nejbližší krčmy a snažil se co nejrychleji opít, což se mi k jeho nelibosti moc nedařilo. Slunce se už klonilo k západu, když se ve značně podnapilém stavu vracel zpátky ke kořenářce. Vzal za kliku a dveře se otevřely. Na špinavém slamníku ležela Elizabeth v kaluži krve. Vrhnul se k ní, kleknul si a vzal ji za ruku. Otevřela oči.

"Ahoj bráško," šeptla.

"Tohle tě bude stát hodně peněz." Stařena se opírala o zeď a pozorovala je. "Toho mrtvýho děcka sem jí zbavila. Přežije to, ale děti už mít nikdy nebude. Zachránila sem jí život. Má hodně drahej život."

"Nestarej se, svoje peníze dostaneš. Zasloužíš si je," zavrčel. "Smím ji odnést domů?"

"Až dostanu prachy."

            Za chvíli se vrátil s plným měšcem. Babice ho uznale potěžkala. "Přijďte zas."

"Snad ani ne."

Vzal Eli do náruče a nesl si ji do jejich skromného domova.

            To ale nebyl konec její nemoci. Dlouhé dny strávila v horečkách, kdy blouznila a vykřikovala jména i celé věty. David se o ní dozvěděl mnohem víc, než kdy sama řekla. Skoro už přestával věřit tomu, že přežije, když horečka začala ustupovat. Jednoho rána otevřela oči a nebylo v nich ani stopy po dřívějším horečnatém lesku.

"Davide, buď, prosím, tak hodný a dones mi trochu vody."

S ulehčením jí podal plný džbán. Rychle se napila, ale skoro všechnu vodu hned zase vydávila.

"Možná bys měla pít opatrněji" poznamenal zasmušila.

"No jo, kruci, to se stává." Se zaúpěním padla zpět do polštářů. "Co se stalo? A jak dlouho jsem spala?"

"No," podrbal se rozpačitě na hlavě. "Našel jsem tě zmlácenou v uličce poblíž náměstí. Ležela si v krvi a odnesl jsem tě k tý čarodějnici, co napravuje nemocný. A ona tě nějak uzdravila. A teď ses tu čtrnáct dní flákala."

Snažil se zakrýt důležitá fakta zlehčováním. Hned na začátku si umínil, že nebude mluvit o bolesti, kterou jí stařena způsobila, ani o strachu který měl, když mu šaty sákly její krví. Elizabeth si položila ruku na čelo. Vzpomínala si, jak do ní kopali v té zatracené uličce. Pamatovala si na obrovský špinavý nůž, scvrklé ruce té stařeny i na Davidův  křik, který se ozýval přes dveře a jehož slova nedokázala rozeznat přes svůj vlastní řev. Pamatovala si neskutečnou bolest. To bylo všechno. Ale stačilo to. "Co je s dítětem?"

"Zabilo by tě."

"Takže je mrtvý. A dál?!"

"Hele, El, nemyslíš, že je toho na jeden den až moc?"

"Tak se, sakra, vymáčkni. Ať je to cokoliv, teď už je to stejně jedno."

"Už nikdy nebudeš mít děti. Žádný." Ta slova z něj vyletěla, aniž by je doopravdy chtěl vyslovit. Elizabeth se jen kousla do rtu.

"No, to se bude chlapům líbit. Nebudou si muset dávat bacha." Zavrtala se hlouběji do pokrývek.

"Nepřijdeš si někdy až přespříliš praktická?"

"Co z děcek?" zamumlala, ještě než usnula.

            Tentokrát se El léčila dlouho. Minimálně měsíc trvalo, než byla schopná normálně jíst a chodit. A ještě další měsíc uběhl, než se znovu začala věnovat vydělávaní peněz. Chtěla začít dřív, ale David to nedovolil.

"Prachů máme dost a kdyby ses viděla, sama bys uznala, že takhle nikam nemůžeš. Alespoň se na tebe trochu pozapomene a půjdou ti líp kšefty."

"Jako by dřív nešly dobře," bručela navztekaně.

            "Slavný kapitán Sawyer opět v Anglii. Odměna za ztracenou vnučku."

Malý, pihovatý klučina stál na dřevěné krabici, v ruce těžký balík novin, pod kterým se nejistě potácel, avšak hlasem jako tur vyřvával úryvky reportáží. Elizabeth mu jeden výtisk vztekle vytrhla z ruky. Když klučina začal rozčileně křičet, podržela ho chvíli od krkem, dokud nezačal modrat, a pak vztekle odkráčela s nosem zabořeným do novin.

            "Podívej se na to." Hodila noviny Davidovi na hlavu. Ten se právě rozkošnicky rozvaloval na posteli – nejspíš po nějaké noční půtce. David se do novin zahleděl. Tiše hvízdl skrze zuby "Tak ty si vnučka kapitána Sawyera. A ten na tebe vypsal pěknou sumičku. Dokonce i ten obrázek se jim povedl. Fakt si to ty. No, myslim, že už se nemusíš bát toho, že, že tě někdo zabije. Čeká tě krásná budoucnost a..."

"Zbláznil ses?" vyjela na něj. "Ten člověk mě šikanoval ranami bičem. Málem mne zabil. A teď dostal ten zkurvenej nápad s těma novinama. Kdo ví, jestli to nerozeslal po celý Anglii."

"Musíš se schovat." Pronesl David zamyšleně.

"Ale jak? Každej mě pozná a následně udá. Kdo ví, jestli už mu někdo neřekl, že jsem tady."

"Ty si sloužila na lodi jako chlap?"

"Jistě. Teda – svým způsobem. Ženská v kalhotách."

"Tak z tebe chlapa uděláme. Necháš se naverbovat, a pak jednoduše vemeš roha."

"A co když poznaj, že sem ženská?"

"Hrudník ti stáhneme."

"A co tělesné tresty? Na lodi se bičuje pořád. A bez košil."

"Tak se jednoduše nebudeš opíjet. Budeš pořádně makat a když to náhodou zjistí – prostě tě vysadí u nejbližšího břehu."

"Mýlíš se zrzečku. Nebudou váhat pověsit mne."

"Jinou možnost bohužel nemáš. Podle těch novin bude kapitán Sawyer na břehu víc než rok. Tak dlouho se schovávat nevydržíš."

Elizabeth si povzdechla. "Mám chcípnout tady nebo na lodi? Alespoň uvidím širé moře."

"Fajn, takže nejdřív zkrátíme vlasy."

"Ty si se asi naprosto pomátnul. Námořníci mají přeci dlouhé vlasy, tak nechápu, proč bych si je měla krátit!"

"Ale z tebe dělají ženskou."

A tak husté prameny, dlouhé do pasu padaly k zemi. David je ne zrovna šetrně odřezával nožem. Pak je, nyní již dlouhé po ramena, svázal do malého culíčku.Ve městě koupil mužské oblečení. Bolestivě jí stáhl hrudník kusem plátna a oblékl do bílých plátěných kalhot a košile. Kriticky si ji změřil pohledem. Stále měla dost ženských rysů, ale snad nikoho nenapadne, že by se ženská mohla nechat dobrovolně zrekrutovat. Naposledy ji políbil.

"Hodně štěstí."

"Budu ho potřebovat. Třeba se jednou vrátím."

"já tady počkám."

Ušklíbla se a vyběhla na ulice. Žaludek se jí svíral strachy. Zároveň však kdesi v nitru probublával radostný pocit z představy lodi. Blížila se k přístavu a očima si vybírala nějakou fregatu.