20. 12 2010 | 07.54
Kdy se naposledy probouzela bez té tupé bolesti za hrudní kostí? Správná odpověď by byla
nikdy. Byla tam, když se ráno probouzela, celý den o ní věděla, a byla tam když šla večer
spát. Becky sice říkala, že to nejspíš nepřebolí, ale bolest se zmírní. Možná měla pravdu.
První dny myslela, že ji to zabije, ale nakonec se ustálila na jednou určitém bodu, neustále
ji cítila, ale už se nestupňovala. Ale ani neklesala. Kdyby se jí to stalo o pár měsíců dřív,
zabila by se. Neměla by s tím problém. Ale život s Michaelem jí změnil. Měla o důvod
víc mu nadávat. Nyní si nedokázala sáhnout na život. Ne přímo. Takže si ho raději ničila
oklikou. Hromady cigaret vykouřených za den. Když nepila, trávila dlouhé dny a noci v práci.
Novináři jí nikdy nedali doopravdy pokoj. Na jejich rozchodu si smlsli. Paradoxně jim to
pomohlo oběma. Michaelovi stoupl prodej singlového alba a jí vznikl zájem o nadaci pro
ochranu přírody. Našla nové sponzory a doopravdy se jí podnik rozjel. Občas zaregistrovala,
jak se její fotka objevila v novinách, kde sedí opilá a většinou i zdrogovaná v nějakém baru
a obrovskými titulky. Bylo jí to jedno. Všechno jí bylo jedno. Věděla, že se jí občas Michael
zkoušel dovolat, ale její veškeré hovory vyřizoval Luke a ten moc dobře věděl, že s ním
nechce mluvit. Co by jí asi tak řekl? Zkoušel promluvit do duše, že alkohol a drogy jsou
špatné? Ale co mu sakra do toho bylo.
Pohlédla vděčně na Luka. Už nikdy se zpátky do divočiny nevrátil. Nedokázala říct, co
je toho příčinou. Věděla, jak moc to tam miloval. A místo toho s ní sedí hodiny v kanceláři a
z okna se místo na stromy dívá na vyprahlé ulice a hádá se s úřady a kdovíkým ještě. Všiml si,
že ho pozoruje.
"Copak?"
Pokrčila rameny.
"Vadí mi, že je teprve úterý. Blbej den. Do pátku daleko. Takový malý pondělí."
"Kdyby sis třeba někdy odpočinula..."
"Nemám zájem."
Chvíli se odmlčel.
"Včera zase volal. Nedal se odbýt. Prý nedá pokoj, dokud si s tebou nebude moci promluvit.
Řekl jsem mu, že si s ním klidně rád kdykoliv popovídám."
Vděčně přikývla, zavřela oči a promnula si prsty spánky. Bolela ji hlava. Ucítila jemný závan
nevtíravé pánské vůně a následně Lukasovi pevné paže kolem svých zad, jak ji objal. Položila
mu hlavu na rameno, ale oči neotevřela.
"Všichni si o tebe dělají starosti. I Becky se to už nelíbí a to je co říct."
"Becky bude spokojená, dokud s ní budu spát."
"Nebuď jízlivá Claire. Záleží jí na tobě. Sice nechápu proč, když jsi taková mrcha, ale asi jí
na tobě něco přitahuje."
Lehce se zasmála a pocuchala ho ve žlutých vlasech.
"Ne! To ne! To není fér! Proč mi nedá prostě pokoj? Už je to půl roku, co mne
vykopnul z Neverlandu a teď si konečně našel cestičku, jak se ke mně dostat. Moc dobře ví, že
tohle odmítnout nemůžu. Krucinál!"
Chodila dokola po jejich bytě, v ruce svírala cár nyní už značně rozžmoulaného papíru a
vztekala se. Becky ležela na posteli ve spodním prádlu a s pobavením ji pozorovala.
"Neměla bys být spíš ráda? Taková nabídka! Teď o tobě budou vědět úplně všichni."
Claire se zastavila v pohybu a blýskla po ní očima.
"Jakoby o mně nevěděli. Víš jak to bude vypadat? Bývalí milenci zase pohromadě. Na
jednom pódiu. Před stovkami lidí. Co tam asi tak budeme dělat? Já nemám na to se někde
ukazovat veřejně."
Becky vstala, došla až k ní a konejšivě ji políbila na krk. Potom vzala její dlouhé vlasy do
ruky a vytáhla je nahoru.
"Necháš se ostříhat, protože tvůj ůčes alá lesní víla sice fajn, ale nemusíš vypadat zanedbaně.
Padne z tebe na zadek a bude litovat, že tě kdy pustil k vodě."
Vyškubla se jí ze sevření.
"Nic si stříhat nebudu. A rozhodně to od něj nepřijmu."
"Krucinál, Claire, nebuď pitomá. Tyhle peníze, co ti nabízí ti neskutečně pomůžou. Jen jeden
pitomej večer, a už ho nemusíš nikdy vidět."
"Jasně. Asi jako jsem ho nemusela vidět doteď, ne?"
Vztekle roztrhala papír na tisíce malinkých kousíčků. Při každém trhnutí pocítila malé
zadostiučinění. Becky vrtěla nechápavě hlavou, ale neřekla nic.
Běžela po dlouhé chodbě v nejspodnějším patře domu, kde měla kancelář, když ho
uviděla. Klidně si tam stál v roušce, dlouhém kabátu a klobouku a díval se přímo na ni.
Tlumeně zaklela a pokusila se ostře změnit směr. Asi to neměla dělat, protože se jí zlomil
podpatek a ona se odporoučela k zemi. Cítila, jak jí křuplo v kotníku. Rychle se pokusila
postavit, ale noha se pod ní podlomila. Věděla, že stojí u ní, aniž by musela otočit hlavou.
Husí kůže po celém těle mluvila za ní.
"Neměj péči, seberu se sama."
Zavrčela. Neposlechl ji, opatrně ji vzal podpaží a postavil ji na nohy. Usykla bolestí.
"Měla by sis s tím zajet do nemocnice." Tichý hlas neprozrazoval žádné emoce.
"Seru na nemocnici." A pomalu se belhala zpátky do kanceláře. Kvůli němu navíc nestihne
schůzku.
"Tebe nezajímá, proč jsem přišel?"
"Předpokládám několik důvodů a ani jeden mne nezajímá."
"Sakra, Claire, pokud si dobře vzpomínám, já jsem nic neprovedl. To tys mne podvedla, navíc
s holkou a ještě se při tom nechala vyfotit. Neměl bych být já ten ublížený?"
Jeho slova bolela. Bolela o to víc, že měl pravdu a neuplynul den, aby si to nevyčítala. Snažila
se zaplašit slzy mrkáním, ale stejně jí jedna stekla po tváři. Chytil ji za ruku a otočil k sobě.
Jedním prstem setřel slzičku.
"Tak vida. Ona nebude tak drsná, jak se tváři."
"Proč mne nenecháš být? Skončilo to. Byla to moje chyba, ale je to pryč. Tak proč mi nedáš
pokoj?"
"Nemůžeme si jít někam v klidu sednout?"
Pohledem přejel kruh lidí, který se kolem nich vytvořil. Zrudla a rychle ho pajdavým krokem
táhla do výtahu.
Když se za nimi zavřeli plechové dveře, odsunula se od něj co nejdál.
"Nedívej se na mne tak." Zavrčela popuzeně, protože cítila, jak jí stoupají chloupky vzadu na
krku.
Nic neříkal, ale dál ji sledoval zkoumavým zrakem.
"Tak fajn. Řekni mi, co máš na srdci, ale stručně a rychle."
Posadila se na svou židli a byla ráda, že je od sebe dělí stůl. Bolest, o které si myslela, že už
bude stále stejná nyní řvala potěšením a ukusovala z jejího srdce po mučivě malých kouskách.
Nicméně po cestě nahoru se poměrně zvládla oklepat a nasadila si svou masku lhostejnosti.
"Jsem rád, že ses nezabila."
"Moc si fandíš." Odfrkla sis.
"Ani ne. Viděl jsem tě v novinách. Máš v plánu se zklividovat drogama a alkoholem?"
"Do toho ti ale nic není."
"Sakra, Claire!"
"To už je druhý sakra v půl hodině. Dal ses na scestí?"
Popuzeně vyskočil ze židle a jediným skokem stál přímo před ní. Vždycky jí to fascinovalo.
I přes všechnu bolest a zatvrzelost jí při pohledu na něj z bezprostřední blízkosti vyschlo
v krku.
"Proč to děláš? Proč nejsi schopná a ochotná komunikovat? Proč nepřijmeš můj dar pro tvou
nadaci? Proč se ničíš? A proč vypadáš, jak kdybys měla za pět minut umřít?"
Nedokázala mu odpovědět ani na jednu otázku. Byl u ní moc blízko. Cítila to každou buňkou
svého těla. Chyběl jí. Strašně moc jí chyběl a ona momentálně netoužila po ničem jiném, než
ho přitáhnout k sobě, aby cítila jeho kůži na své.
‚Nebreč, Claire, sakra nebreč!‘
Ale už bylo pozdě. Slzy si samy hledaly cestu po jejích tvářích a kapaly jí na bílou košili.
V tu chvíli Michael udělal to, co mu bylo nejpřirozenější. Objal ji. V tu chvíli byla ztracená,
zase. Jako kdyby předchozí půlrok neexistoval. Byla tu jen ona a její Michael. Jeho živoucí
blízkost, tlukot jeho srdce tolik podobný jejímu. Už mu nastavila ústa k polibku, když mezi ně
vtrhl Luke.
"Tak to ne!" násilně Michaela od ní oderval.
"Luku, ne!"
"Promiň, Claire, ale jestli si myslíš, že zase budu před tebou schovávat ostré předměty a hlídat
tě na každém kroku, aby sis něco neudělala, tak si na omylu."
Michael o pár kroků ucouvl a zatřepal hlavou.
"Nic se nestalo. Vůbec nic, nemusíte se hned vztekat. Vaši dívku vám nikdo nebere. Jsme
něco jako staří přátelé."
"Máte ve zvyku svoje staré přátele přivádět k slzám, pane Jacksone?"
"Nejsem jeho dívka," ozvala se Claire sklesle. Byla ještě bledší než obvykle a dívala se
někam do země.
Michael si přestal Luka všímat a klekl si k ní na jedno koleno.
"Claire, probereme to předání peněz, ano. Zítra ve dvě, ok? Přijdu si sem pro tebe."
Nepřítomně přikývla. Pochyboval, že vůbec ví, co mu odsouhlasila, ale raději se vzdálil, než
se do něj ten obhroublý blonďák pustí pěstmi.
Jen se za Michaelem zavřeli dveře, sesunula se Claire na podlahu a objala si kolena.
Lukas na ni promluvil, ale nevnímala ho. Cítila se zvláštně. Jako kdyby byla někde uvnitř na
pár vteřin kompletní a najednou jí ten kousek sebe sama zase odervali. Bylo to mučivé. Její
mysl se propadala kamsi do temnoty. Až když s ní zaklepal probrala se.
"Co ti provedl? Co ti řekl?"
Zamrkala: "Nic. Vůbec nic. Trval na tom, abych veřejně přijala jeho finanční dar nadaci."
"Uděláš to?"
"Hm? Asi ne. Nechci být na něj kvůli něčemu vázaná. Asi měl potřebu zkusit mne přesvědčit
tváří v tvář."
"Tak proč si souhlasila, že se s ním sejdeš?"
"Nesouhlasila."
"Claire, přímo přede mnou si mu odkývala zítřejší schůzku."
Složila hlavu do dlaní
"No bezva. To mi ještě scházelo. A když nepůjdu, je schopný najít mne na druhém konci
země."