Nová blokařka

Ano blokařka  nepíše na blog, ale do bloku.  Já začala psát na blog pro svoji potřebu, pak jsem tady našla virtuální kamarádky. A   podpořena jejich zájmem, jsem začala psát i o jiných věcech než jsem měla původně v plánu.

()

Jeden svůj  článek jsem vytiskla a při nedělní návštěvě, podstrčila nenápadně mamče.  Byla to myslím nějaká úvaha nebo vzpomínka na dětství.  Hned příští návštěvu mamča vyzvídala. Proč jsem to psala? Kam jsme to psala? ... A tak jsem jí to dopodrobna vyprávěla. Jen kroutila hlavou, virtuální svět jí zůstává utajen. Ví, že existují počítače, ale nad jejich funkcemi a využitím jen žasne. Od té doby jí tisknu každý článek. Je to vlastně první otázka po pozdravu.

" Ahoj. Neseš, psala jsi?"

To mě přivedlo na myšlenku, proč mám psát jen já a číst mamča? Proč to nemůže být na střídačku? Koupila jsem blok, pěknou propisku a odnesla to mamče. Chvíli na mě koukala. Pak říká:

"Já nevím, o čem bych měla psát. Na žádné výlety už nejezdíme, co já zažívám v obýváku?"

 Já na to: " Vůbec nevím, jak jste se seznámili s tátou a váš život před tím než jsme se narodili s bráchou."

" A tebe by to zajímalo? "

"No jasně! A taky všechno když byla tvoje maminka malá, určitě znáš něco z vyprávění! Zamysli se a něco mi napiš."

Když přijdeme k našim na návštěvu většinou si povídáme o věcech, které se staly v minulém týdnu. Na nějaké velké vzpomínání není čas. A zabíhat do podrobností to už vůbec ne. Taky se nevybaví vše, jako když jsi v klidu a s blokem na klíně. 

Další návštěvu už měla mamča v bloku něco napsané a hlavně soupis témat, o kterých by chtěla psát. Teda jestli mě budou zajímat. Jasně, že budou.

Byla jsem u mamči sama a tak bylo víc času to probrat. Dětství mojí babičky, první tancovačka, námluvy s dědou J svatba. Zajímavé příběhy. Babička o tom nikdy nemluvila, alespoň před námi, dětmi né. Asi byly jiné starosti, když jsme tam byly na prázdninách. A tak se to dozvídám až teď, prostřednictvím její dcery (74) Asi na to babička nechtěla vzpomínat. Jsou to většinou smutné příběhy, ale babička byla rázná bojovnice. Někdy jsem se jako dítě divila, že je na nás taková rázná. Ale život se s ní nemazlil a ona asi pak už jinak reagovat neuměla.

No tak máme novou blokařku  a těším se na příběhy mojí maminky,tetičky a babičky. Jejich manželů a dětí .Možná tam bude i něco z mého dětství, co si nepamatuji. A bylo pozapomenuto...

Mamča se mi svěřila, že nestíhá psát, že jí až bolí ruka. Má nějakou myšlenku a tak píše a píše a vyplouvají další příhody. A vzpomíná si na lidi, pomalu zapomenuté.

To jsem zažila na vlastní kůži. O něčem píši a v hlavě mi jede další myšlenka. Mám vedle sebe papír a píšu si poznámky. Mít dvě pravé ruce asi bych psala oběma   

Tak mamčo piš...