Pavlík z Děčína

 

Tohle bude příběh o tom jak jsme poznali Pavlíka. Možná to měl být jeden z prvních příběhů...

Skútříka jsme si kupovali na podzim a rozhlíželi se s kým a kam budeme jezdit. Párkrát jsme vyjeli s motorkářem, ale nebylo to ono. Nějak nám nesedli ani stylem jízdy, ani co do povídání.

Takže jsme spíše hledali někoho se skútrem. Našli jsme pár lidiček a začali s nimi jezdit. Většina byla z Prahy.  Někteří měli skútry, někteří motorky, ale formovalo se to dobře. Rozuměli jsme si a hlavně jezdily i holky, takže si i batůžci měli co povídat. Založily se stránky na webu, abychom se měli kde a jak domlouvat na vyjížďky a hlavně řešit problémy a vylepšení skútříků.

()

No a jednoho jarního dne se na fórum přihlásil nový člen z Děčína a kontaktoval Jiříka přes e-mail.

Kluci se chvilku domlouvali přes fórum a nakonec padlo rozhodnutí, že se sejdeme v Pekelných dolech. To je místo, kde se scházejí snad všichni motorkáři.

Nadešel den  a my se těšili na dalšího člena a taky jsme byli zvědavý na čem přijede.

Jiřík mě vyklopil před vjezdem do skály. Vjel dovnitř a začal se rozhlížet.Než jsem doťapkala dovnitř tak se už kluci bavili. Pavlík stál vedle nového Burgmana 400 a vyprávěl, nám že neměl moc na výběr , že musel jít do skútra. Měl před rokem nehodu na motorce dostal smyk. Spadl na zem a bohužel mu nohu přejelo auto, které jelo za ním. Jela s ním i dcera malá Monika, ty se naštěstí nic nestalo. Sanita je oba odvezla do nemocnice a Pavlíkovi se pokoušeli zachránit nohu.

Z vyprávění Moniky - manželky to byla kruťárna ... pomalinku a po kouskách mu ji okrajovali. Jednou to zažila, když za ním byla na návštěvě a doktoři ji " vyhnali " na balkon a sundávali mu z nohy kusy cárů.Muselo to být těžké období pro oba.

Když doktoři přišli s tím, že nohu asi nezachrání a bylo by nejlepší ji pod kolenem uříznout, oba to brali jako vysvobození. Druhou nohu mu vypodložili kovovými destičkami  a šrouby. A tak Pavlík dostal protézu a učil se hodit. A žít jiný život. Každý jiný by byl asi psychicky na dně a těžko se s takovou situací srovnával.  Pavlík se měl největší starost na čem bude jezdit, když nemá nohu, kterou by na motorce řadil. Uf. Museli by jste Pavlíka znát....

 

Takže vlastně skútr byl jeho vysvobození a mohl zase jezdit.

Ten den, co jsme ho poznali, jel poprvé na skútru. Jeli jsme spolu na menší vyjížďku a hezky si popovídali. Zval nás do Děčína abychom poznali i manželku Moniku.

Padli si kluci hnedka do oka a náramně si rozuměli a vzájemně se doplňovali.  Každé akce, které jsme se zúčastnili s Pavlíkem byla úžasná a chechtali jsme se až nás bolely břicha.

Poznali jsme se někdy v květnu a v červenci jsme jeli spolu na dovolenou na Slovensko. A bylo to bezva i když pršelo a zažili jsme hroznou zimu.O tom píšu, ale jinde.

Prostě Pavlík žádnou legraci nezkazil spíš vylepšil. pak se už kluci trumfovali, kdo vymyslí větší koninu, ale většinou to byl takový situační humor.

Když jsme jeli na vyjížďku a jelo nás víc. Vždycky jsme jeli za Pavlíkem. Když jsme zastavili na kafíčko všichni věděli, že vedle Pavlíka sedíme my.

Každý čtvrtek jsme si volali, kam pojedeme. A skoro každý víkend někde jezdili a projeli republiku křížem krážem. Když nastal podzim a zima a nemohlo se jezdit na skútrech, jezdili jsme autama.

několikrát jsme se sešli jen tak na večeři, jen abychom se viděli.....

Takhle jsme si to užívali skoro tři roky. Dovolená v Chorvatsku, na Slovensku a výlety do Pelhřimova zjistit jaký ta mají krematorium , Mariánské lázně, koupání v termálech v Maďarsku, úžasný silvestr v lázních Jeseníky, vánoční trhy v Drážďanech, Moravská Třebová....... tři prima svatby našich kamarádů a nebo jen tak výlet bez cíle.

 

                                                                                         

 

 

 

A jednoho dne to skončilo.

 

Pavlík změnil zaměstnání, .....přesto, že je invalida pracuje .........sundal svoje řetězy z ruky, které byly pro něj charakteristické......

Nějak se něco změnilo, nebo jestli chtěl změnit něco on? odešel od manželky, to se někdy stává...těžko jsme jejich rozchod nesli, nezasahovali do ničeho, jen doufali, že se rozejdou v dobrém a budeme je vídat. Kolikrát Jiřík večer seděl smutný doma a nic se mu nechtělo, bylo mi jasné, že myslí na Pavlíka. Utěšovala jsem ho, že když tak nám "zbyde" jen Pavlík.  

Ale asi nám nezbyde ani on.... hodně se změnil,už to není ten náš Pavlík. Nevím co se kde porouchalo. Už je to víc jak rok,co Pavlíka nevídáme tak často....Dokonce Jiřík přemýšlel, že si dá s Pavlíkem sraz v Pekelných dolech , co se poznali.  A jakoby symbolicky ho vrátí tam, kde ho potkal poprvé.

No.............. přátelé přicházejí a odcházejí, jsme rádi že jsme tě Pavlíku poznali a že jsi prošel naším životem.