Jela jsem s našima k moři. Byl rok 1978. Byla jsem už velká holka, skoro dospělá. Ale měla jsem to od našich slíbené a teď k tomu mělo dojít.

Asi nebylo jednoduché v té době někam vyjet za hranice na západ. A tak jsme jeli (vlastně letěli) na východ. K Černému moři, na Picundu .

Máma chtěla toho trochu využít a pořídit si nějaké nové věci. Šaty, boty, klobouk. A tak jsme spolu chodily a nakupovaly. V době kdy v obchodu toho moc nebylo a spíše se šilo a pletlo, nás překvapila sukně. Já žádnou dlouhou v té době neměla a tak jsem po ní skočila.

" Jé ta bude moje."

" Mně se ale taky líbí"

" Ale já žádnou dlouhou nemám"

"No tak si jí kup ty a budeš mi jí půjčovat."

" No nevím, mami tak si jí zkus"

Z obchodu jsme odcházely se dvěma dlouhými, černobílými sukněmi.

" Jak to řekneme doma tátovi?" 

" A musíme to říkat?"

 Kufry zabalené, let proběhl rychle. Zavezli nás autobusem do oploceného areálu. Hotel ve velkém lesoparku s mořem. Víc jsme v tu dobu nepotřebovali.

První večeři šla v dlouhé sukni mamča.

" Ty jsi si koupila dlouhou sukni?"

"No"

" Sluší ti."

Po večeři procházka kolem moře a zjištění možností, kam zajít. Ale nepustili nás jinam než do restaurace a baru v areálu. Mně to bylo v tu dobu fuk. Prostě jsem to tak brala.

Druhý den jsem si vzala dlouhou sukni já. Táta povytáhl obočí. 

"Tu sukni znám, vy si jí budete půjčovat ?"

" Asi jo, mně se taky líbí." Po večeři procházka u moře a focení u úžasných soch.

Třetí večer jsme se domluvily, že už nebudeme mlžit a přijdeme obě v sukních. Já byla ubytovaná v jiném pokoji, takže mně táta viděl až při večeři.

Vlastně reagoval, až když jsme vstaly od stolu.

" Vy potvory , vy máte ty sukně dvě?"