Jiřík si přinesl z domova hrneček. Nevím jestli to byl jeho, když byl malý. Ale spíš to byl "suvenýr" ze školky, kde pracovala Jiříkova mamča.  

Byl jen jeden . Divné, ale asi se ostatní rozbily, pokud nějaké byly.

()

Hrneček ani velký ani malý. Taková velikost akorát na odpolední kafe. Problém byl, že byl jenom jeden. 

Koupili jsme si jiné hrnky, vždy dva .  Se želvičkami, čistě bílé, potištěné jako novinami .-), ale nebylo to ono. Ten jeden byl stále nejoblíbenější.Někdy jsme se o něj dohadovali....

"To je můj hrnek!"

"Já ho chci taky."

 "Je to velikost akorát pro mě"

 "Pro mě taky, tak mi ho půjč"

" Je tam zobrazený kluk v hlavní roli a tak je můj"

 " Dobře se podívej je tam i holčička, tak z něj můžou pít i holky.Půjč mi ho"

 " Tak dneska ty a zítra já."

"Jak ti chutná kafe z mého hrnku?" 

Kočkovali jsme se hodně dlouho. Vlastně po celou dobu, co jsme spolu. Dětem se do něho nic nenalévalo, přesto že je to dětský hrneček.

(Určitě by se kvůli němu hádaly. )

Jednu sobotu šel Jiřík na blešák. Spíš jen okukovat, co se tam prodává. Přišel k obědu, celý promrzlý, ofoukaný větrem. Když jsme se najedli říká:

" Ani se nezeptáš, jestli jsem něco koupil?"

 " Ty jsi už rozmrznul?"

"Jo."

" No tak povídej, co tam prodávají? A co jsi teda koupil?"

" Hádej!"

" Nevím co se prodává na blešáku. Staré fotky? Pohledy? Stříbrné příbory? Fakt nevím."

Jiřík vytáhl balíček, neuměle zabalený a pomalu rozbaloval. Na stole stál hrneček – dětský. Běžela jsem do kuchyně pro ten "náš",abych je porovnala. Jestli jsou stejný.Jiřík říká:

"Nejsou stejný, tenhle je pro holky."

"Jak pro holky? Jak se to pozná? Jako pro mne???"

Otáčí pomalu hrnečkem hlavním obrázkem ke mně. A na mě kouká čínská holčička.

"To je dárek pro tebe. Stál mě celých 10,- Kč. Ale nesmlouval jsem". 

Tak mám svůj hrneček s holčičkou.  

Jen nevím, o co se teď budeme dohadovat a kočkovat.