Mluvit nebo nemluvit o smrti ?

Krouží kolem nás stále. Více si to uvědomujeme, když někdo umře a nebo je těžce nemocný. Máme o něj strach. Starší lidé si taky dávají své věci do pořádku. Ukazují příbuzným kde co mají schované, kde mají doklady. Někdy i své věci rozdávají.

()

Zažila jsem to jako malá holka u pratetičky . Říkala mamče: " Líbo a ty skleničky si vemte vy. A tady ve skříni..." byla jsem malá a šlo to tak trochu mimo mě. Nebo spíš jsem nedomýšlela, proč se to děje.

Poprvé mě to zasáhlo, když mi mamka dala prstýnek, který čtyřicet let opatrovala.

Se slovy "Chci abys ho nosila ty."   

Tenkrát jsem hodně brečela. Přišlo mi, že zítra přijdu a mamča tam nebude.

Při příští návštěvě mi byly ukázány zásuvky, kde jsou důležité listiny.

 "Mami nech toho, nechci to vědět ani vidět !"

 "Musím ti to ukázat, co kdyby..."

"Jaký kdyby ? Je tu ještě táta."

Táta na to: " Jen koukej, kde co je !"

Já měla stažený hrdlo a v očích slzy a stejně nevím co říkali a kde co je. Slyšela jsem jen hučení a myšlenky lítaly sem – tam. Je pravda, že oba mají už vysoký věk  a já bych se ani snad nechtěla dožít takového věku. Vidím, jak už v těhle letech život bolí. Mamča má na stole "lékárnu" . Taťka prášky neuznává a tak tiše trpí ...

Před minulou návštěvu zase  začali, že nechtějí pohřeb, že to stojí hodně peněz a že kdo by jim asi na obřad přišel?  Říkám si v duchu: " Dýchej, zhluboka dýchej.

Smrt je součástí života. A pokud ti rodiče chtějí říct, jak si to poslední představují ... tak poslouchej !"

Chvíli jsme se bavili a já si uvědomila, že jsou chvilky (záblesky), kdy na to taky myslím. Nechtěla bych na hřbitov, ale rozsypat do sadu pod višeň.

A tak jsem už nebrečela , ale poslouchala přání svých rodičů.