Kdesi u Hradce v malé vesničce roku 1935 se Josefovi a Marii narodil chlapeček. Dali mu jméno Jaromír.

No nebylo to jméno pro malého prcka a tak mu začali říkat Járo, Jaroušku. Nic divného.

()

Ale co pamatuji je táta Míra. Jára byl mladší brácha.
Jako malou holku mě to moc nezajímalo. Jméno jako jméno.
Až teď, když jsme na motorkách poznali několik Jaromírů a všichni jsou Jára, Jarda... nikdo Mirek, začalo mi to vrtat hlavou.

Babička ani děda (rodiče táty) nežijí a tak jsem se zeptala táty. Táta toho moc nenamluví a tak jen mávl rukou.  
Tak jsem se zeptala mamči. Snad o tom bude něco vědět.
Tak Jaromír byl do dvou let Jára, Jaroušek.

Pak se Josefovi a Marii narodil druhý chlapeček.

Pojmenovali ho Jaroslav. Ale jak mu budeme říkat? No Jardo, Jaroušku! Přece!

No jo ale Járu, Jarouška už máme toho prvního....?!?!?!?!

No tak prvnímu budeme říkat Mirku, Míro, Mirečku!
Je to možné? Koukala jsem na mamču s otevřenou pusou. To si děláš legraci!
A protože mám tátu Jaromíra a říká se mu Míro, Mirku. Tak jsem věřit musela.

Ale přišlo mi to k Mírovi nefér. Dělat ve dvouleté hlavičce takový binec.
Fakt nechápu!